Bojkot Netflixu a Charlie Hebdo, dvě tváře současné Ameriky

V dnešní úvaze se rozepíši o dvou mediálně vděčných aktualitách. Jednou z nich je týdeník Charlie Hebdo z doby začátku procesu s islámskými teroristy, v němž mne zaujal článek uprostřed tiskoviny, druhou je americká kampaň bojkotu platformy Netflix kvůli francouzskému filmu „Mignones“. Obě dvě události popisují současnou tvář americké společnosti a zároveň stav svobodného světa, který je mně blízký a který si přeji zachovat v maximální možné míře, obě dvě události navíc svým způsobem kupodivu souvisí.

V Paříži začal soudní proces se skupinou obviněných, kteří se nějakým způsobem podíleli na atentátu v redakci Charie Hebdo, ze čtrnácti souzených jsou tři obvinění nezvěstní, jeden je souzen na svobodě, ostatních deset obviněných je od té doby ve vězení, tři hlavní aktéři teroristického komanda byli policií zastřeleni v následujících dnech po atentátu. Charie Hebdo při té příležitosti připravil zvláštní vydání a na titulní stránce se opět objevily karikatury proroka Mohameda, jež před pěti lety rozpoutaly všechno to nepochopitelné vraždění.

O tom všem ale psát nechci, ani o tom, že francouzský prezident při té příležitosti již podruhé tento rok prohlásil, že Francouzi mají právo na blasfemii a zároveň dodal, že karikatura není projev nenávisti, zaujala mne jiná věc, článek v týdeníku, jehož autorem je Laure Daussy a jenž se jmenuje „Cancel culture, nové fatwy přicházející zleva“.

Jak je patrné již z názvu, článek popisuje nový společenský fenomén v USA, tedy tzv. cancel culture, což je jakási jiná forma cenzury charakterizující levé názorově politické spektrum společnosti. Oproti cenzuře se nesnaží odstranit nepohodlné části nějakého textu, či jiného myšlenkového projevu, ale útočí přímo na osobu, jež si onen společensky nepřijatelný názor dovolila pronést, či nějakým způsobem zveřejnit. Útok není fyzický, s pomocí sociálních sítí se nositelé správného názoru snaží zlikvidovat autora nevhodného myšlení profesionálně a společensky a to tak, že ztratí práci a přestane mít možnost cokoliv dál editovat, napsat, či jakkoliv se veřejně vyjádřit.

„Když je někdo považován za nositele urážlivých názorů, stane se objektem nátlaku za pomocí peticí a šikany z internetového prostředí. Cílem je, aby nadále nebyl nikde zván, nebyl čten a poslouchán, jeho produkce není hodna zájmu. Celý jeho dosavadní život je jakoby navždy znečištěn slovy, která pronesl, nebo napsal,“ uvádí autor textu vysvětlení od pedagoga v USA a tvůrce knihy „Diktatura identit“ Laurenta Dubreuil.

V článku je uvedeno několik případů z univerzitního a novinářského prostředí v USA, které se vesměs v médiích probíraly i u nás, neopomněl zmínit i případ autorky Harryho Pottera, spisovatelky J.K.Rowling, a smršť kritiky, která se na ni snesla, když si dovolila prohlásit něco ve stylu, že žena je osoba, která má menstruační cyklus, a navíc se ještě ke vší hrůze pokusila veřejně bránit jistou vědeckou pracovnici Mayu Forstater, která byla vyhozena z práce za uveřejněný názor o tom, že muž se nemůže biologicky řečeno stát ženou a naopak.

Laure Daussy, jenž se kriticky staví proti podobně přehnanému extremismu bojovníků dobra z okruhu feministických, antirasistických hnutí a aktivistů za individuální práva LGBT menšiny, si na několika případech všímá skutečnosti, že se tato vlna začíná zvolna přelévat z USA do Evropy a také do Francie, no a celou levicovou cancel culture srovnává v závěru článku s projevy radikálního islamismu, tedy s tím, co se stalo ve Francii studentce gymnázia Mile, která na Instagramu napsala, že Korán je náboženství nenávisti a nazvala ho pak ještě poněkud vulgárněji. Mila obdržela několik stovek tisíc vyhrůžek smrtí. Sice se jí veřejně zastal prezident Macron a to byl první moment, kdy letos prohlásil, že Francouzi mají právo na rouhání, ale dívka stejně musela obrazně řečeno vymazat svůj dosavadní život, změnila gymnázium, bydliště a zmizela ze sociálních sítí.

S názory, které jsou ve článku uvedené, můžeme souhlasit, nebo nesouhlasit, nečekal jsem však, že se pro mne docela překvapivě objeví ve víceméně ultralevicovém týdeníku, a to je hlavní důvod, proč jsem se o této kritice jedné z podob amerického levicového extremismu zmínil.

Další podobný případ, kterým se budu zabývat, zase hýbe zejména opačným politickým spektrem v USA, čímž mám na mysli používání obdobných metod konzervativní pravicí, příznivci republikánské strany a konspiračního hnutí QAnon. Minulou středu zařadila placená platforma Netflix do svého programu v USA francouzský film Mignonnes (v angličtině Cuties). Pro jeho propagaci v USA zvolila provokativnější plagát, než je ten původní francouzský, no a strhla se velká mela. Petici, která kvůli tomu požaduje bojkot Netflixu, již do minulého čtvrtka podepsalo přes dvě stě tisíc nespokojenců. Do akce se zapojili i politici z Republikánské strany jako třeba kalifornská kandidátka do Sněmovny reprezentantů. Ta upozorňuje na skutečnost, že v USA je dětská pornografie ilegální:

Děj filmu, jehož scény podle mne nemají s dětskou pornografií nic společného, i když místy hraničí s jistým stupněm sexuální obscénnosti, pojednává o střetu tradiční islámské konzervativní kultury se světem kultury západní, kultury těla a jeho sexuálnosti. Jedenáctiletá Ammy žijící v sídlišti na pařížském předměstí se pokouší odpoutat od tradiční africké rodinné islámské komunity a najde si partu kamarádek, které se připravují na taneční soutěž. Samozřejmě, že vše nahrávají na sociální sítě a v honbě za co nejvíce fanoušků přidávají na sexualitě. Konkurz nakonec proběhne a Ammy se před koncem představení rozpláče a uteče z jeviště domů ke své matce. Při návratu se ještě setká s tetou, která vede jakousi mešitu pro ženy v paneláku, kde bydlí, a která ji vynadá kvůli jejímu oblečení a současnému životnímu stylu. Maminka se jí zastane a vezme ji do náruče. Ammy na konci filmu odloží „sexy“ oblečení i tradiční africké šaty a jde si hrát před dům s dětmi v tričku a džínsech s rozpuštěnými vlasy.

Film popisuje střet dvou extrémních protikladných životních vizí očima mladého děvčete a režisérka v něm vychází z vlastních životních zkušeností a z reálných událostí. Myslím si, že jde o citlivý ponor do duše malé holky a o popis jejího vnitřního boje o své vlastní místo v jiném světě, než je svět jejích rodičů a jejího etnika. Ano, některé scény jsou lehce provokativní, ale děti zůstávají oblečené a myslím si, že reakce amerických konzervativců je více než přehnaná.

Mluvčí Netflixu na dotaz agentury AFP uvedl, že se jedná o sociální sondu namířenou proti sexualizaci dětí, jež ukazuje tlak a diktát, kterému mladá děvčata čelí na sociálních sítích a obecně i ve společnosti. Všem, kteří si myslí, že se jich tato problematika nějak týká, doporučuje, aby se na film podívali. Netfix změnil plagát a omluvil se za použití nevhodné upoutávky.

Svět, ve kterém žiji, se mění a je jiný, než byl v mém dětství, což je vzhledem k mému věku normální. Mám pocit, že i lidská civilizace se mění a přerůstá do jakési globálnější a mnohem heterogennější podoby. Některé aspekty té změny vítám, jiné mne znepokojují. Myslím si však, že extrémní názory a postoje ať již zleva nebo zprava, které nesdílím, ať se již jedná o názory ideologické, nebo náboženské, jsou asi někdy nutné k tomu, aby se ve vzájemném střetu otupily a zvítězil zdravý lidský rozum a jakási obecná humánnost, lidskost. Vždyť i Rusové přece mají rádi děti, jak kdysi zpíval Sting.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s