Něco tu vázne

Brzy uplyne rok od vyhlášení totální diktatury národního státu ve Francii, jejíž hard verze trvala takřka deset týdnů a jejíž „lehčí“ verze přetrvává až dodnes. Pro zajímavost zopakuji, že se občané ocitli v domácím vězení a celá země se uzavřela, ekonomika se kromě obchodů s jídlem zastavila, fungovaly jen základní služby jako zdravotnictví, policie a armáda. Trvalé bydliště bylo možné opustit jen jednou denně na hodinu v okruhu jednoho kilometru a to s řádně vyplněným papírem, jenž obsahoval jméno, příjmení, datum narození, adresu bydliště, jeden z povolených důvodů opuštění bydliště, datum a podpis. Bylo to skutečně drsné a velmi špatně jsem to snášel.

Pomohlo to něčemu? Těžko říct. Možná díky tomu nebyl zahlcen zdravotnický systém, ten by ale možná nebyl zahlcen ani bez podobně tvrdého opatření. S nevolí musím konstatovat, že po roce jsme zhruba ve stejném stavu a virus si patrně dělá, co chce, navzdory všem vládním snahám o jeho oslabení. Má z toho našeho marného a chaotického třeštění neskutečnou srandu, mutuje do nových a nových tvarů a má před námi neustále náskok, ať se již vlády a nejrůznější odborníci snaží, jak jen mohou. Poslední zásek se mu podařil, když se v USA zkřížily dvě varianty koronaviru v nový hybrid, na který patrně nebude působit dosavadní očkování. Absurdní drama spěje ke svému vrcholu.

Roční bilance je vskutku neslavná. Dovolená je zrušená a opět zrušená, zákaz vycházení platí od šesti večer do šesti ráno, pracuji, vykonávám základní fyzické potřeby, prostě jen přežívám, tím to zhruba končí. Jedinou intelektuální útěchou v tom marasmu jsou pro mě knihy a muzika, ke které jsem se po více než dvaceti letech vrátil. Docela mne to pohltilo a začal jsem si v kuchyni zařizovat takové malé home studio, prostě se snažím nějak trávit volný čas, aby mně z toho definitivně nebouchlo v bedně. K ničemu to nevede, je to jen taková jiná forma mandaly z písku, ale dělá mně to dobře a pomáhá mně to psychicky zvládnout celou tu diktaturu. Zjistil jsem, že se technika za těch skoro třicet let, co jsem s tím sekl, zase o kus posunula kupředu. Nahrát celkem slušné demo v kuchyni jde dnes mnohem jednodušeji a levněji. S opravdovým nahrávacím studiem se to samozřejmě nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, ale díky počítači, pár programům a několika nepříliš drahým doplňkům jde nahrát kvalitativně docela akceptovatelná věc, jež se dá v pohodě poslouchat v telefonu i na počítači.

Zrovna jsem udělal první nášleh takového jednoho starého dark folk blues, které vlastně hraji v nějakých podobách už asi od svých osmnácti let. Budu na tom ještě pracovat, přidám nástroje, vokály, lépe to proaranžuji a podobně. Zrovna tato věc je nahraná jen programem Audacity, který je zadarmo. Teď jsem si zrovna pořídil něco lepšího, Samplitude Music Studio od firmy Magix, vyčlenil jsem v kuchyni jeden počítač jenom na muziku a home studio, no a možnosti se rozšiřují. Co se týče kvality nahrávky, není to žádný zázrak, ale ani žádná hrůza, řekl bych. No, však se podívejte, jsem si k tomu nasadil roušku, abych vás nenakazil, nebo co.

Ale vraťme se k aktualitám. Václav Klaus se uzdravil z covidu a jsem opravdu rád, že je v pořádku. Nejsem sice nějakým jeho politickým fanouškem, ale nikomu nepřeji nic zlého. Navíc jsme v případě podle mne opravdu zbytečně hysterické situace kolem té chřipky na stejné lodi a i mně se od začátku zdají všechna vládní opatření současných evropských diktatur národního státu velmi přehnaná. Svoboda, kterou mně diktátoři národního státu měsíc po měsíci utahují, mně stále více chybí a myslím si, že nejsem sám.

Něco tu vázne.

Quod licet Iovi, non licet bovi

Z celého srdce přijímám motto: „Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně“; a velice rád bych viděl jeho rychlé a systematické uvádění v život. Dovedeno do důsledků, vede nás toto motto k ponaučení dalšímu, kterého jsem též zastáncem: „Nejlepší je taková vláda, která nevládne vůbec“, a až na to bude lidstvo připraveno, bude toto vláda, kterou si zvolí.

Těmito větami začal kdysi Henry David Thoreau svůj legendární esej „Občanská neposlušnost“ a mne při tom napadá, že projevy zdivočelého kontinentálního juspozitivismu, které vedou k legislativní smršti a k tomu, že obrazně musíme mít i zákon na to, jak vypustit větry, jsou větší chorobou naší evropské civilizace než nějaká virová nákaza. Je mně mnohem bližší anglosaský přístup k právu a zároveň ke svobodě individua, no a výrazný rozdíl mezi oběma právními kulturami, tedy juspozitivismem a jusnaturalismem, je podle mne i jedním z hlavních důvodů, proč bylo přijetí Velké Británie do Evropské unie velkou strategickou chybou.

Ta byla naštěstí shodou nejrůznějších okolností konečně napravena a smluvní vztahy mezi kontinentem a ostrovy se opět dostaly do přirozeného stavu věcí. Z tohoto pohledu nechápu, proč onen nový pandemický zákon svým hlasováním podpořila i naše údajná prý pravice, když dosavadní institut nouzového stavu a možnost dohledu nad jeho ústavním fungováním poslanci ve Sněmovně byly podle mne naprosto dostačující. Vlastně je mně to jasné, na evropském kontinentu prostě musíme mít na všechno nějakou právní normu, jsme totiž asi přesvědčeni o tom, že by jinak nic nefungovalo a občan by byl naprosto ztracen. Anglosaský svět má zase jiné nedostatky a to, co se na Evropu valí z jeho gendrově a cancel culture revolučních univerzit, také není zrovna to pravé, co bych si přál vidět kolem sebe.

Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi, praví známý bonmot, no a já mám již nějakou dobu pocit, že se velmi přesně vztahuje na konání naší vlády a různých vysokých státních úředníků a politiků. Něco nařídit a zakázat ostatním je velmi jednoduché, horší je však, když se tomu musí podřídit i onen hlasatel společenského dobra. Šťouravé hyeny novinářské si navíc nedají pokoj a v honu za mrzký peníz a pomíjející slávu každé kázání vody a pití vína rychle vyčmuchají a zveřejní, aby se občan mohl naštvat ještě více a uvědomil si, jak si z něho „vrchnost“ dělá legraci. A že takových příhod bylo.

Zatímco policie beranidlem vniká na párty, kde si mladí přišli zatančit, a rozhání sáňkující děti na Petříně, různí papaláši si chodí na soukromé oslavy, na fotbal do VIP zóny, paří v „zavřených“ restauracích jakoby nic a přestože všem doporučují, aby zůstali o dovolené doma, odjedou si s manželkou někde k moři. Abych se přiznal, mám toho všeho již opravdu dost a je smutné, že se v názoru na celou tu maškarádu u nás shodnu jen s národovci typu SPD a Trikolóry, které prostě z jiných důvodů nijak nemusím. Tak jsem alespoň oprášil basu s kytarou a nahrál jsem v kuchyni na počítač krátký protestsong, ve kterém jsem to všechno shrnul. V podcast éře jsem tak vytvořil jakýsi songcast, jdu s dobou.

Začíná se u nás objevovat názor, že by pomohl tvrdý lockdown na několik týdnů, i známý věštec a apokalyptik Jaroslav Flegr o tom nedávno hovořil na CNN. Nicméně třeba ve Francii byl tvrdý lockdown takřka deset týdnů, celá ekonomika se zastavila, všechno bylo zavřené kromě obchodů s jídlem, občané byli přinuceni zůstat v domácím vězení, které mohli opustit jednou denně na hodinu v okruhu jednoho kilometru kolem domu a na nezbytně nutné nákupy potravin s vyplněnou bumážkou (adresa, jméno, příjmení, datum narození, datum a přesný čas opuštění bytu, důvod opuštění bytu….). No a nic se nezměnilo.

Samozřejmě, že klesl počet nakažených a na měsíc a půl se propagace viru zastavila, jenže pak se to zase rozjelo a ani o rok později není nijak vyhráno. Momentálně je denně přes dvacet tisíc nakažených a zákaz vycházení po šesté hodině večerní. Mám prostě pocit, že si virus navzdory všem vládním snahám a veškerému utahování osobních svobod dělá, co ho právě napadne. Nevím, jak z toho ven a řekl bych, že jediné, co by možná mohlo pomoci, je opakující se masivní očkování každých několik měsíců po sobě (možná i několikrát za rok) proti novým mutacím viru těch, kteří si to přejí. Nebo nějaký účinný lék, na kterém se odborné kruhy shodnou, tedy lépe řečeno, který bude natolik lukrativní, že se na něm bude dát vydělat obrovský peníz, no a až bude volně dostupný na trhu. Do té doby tak asi leda můžeme čekat na nějaký zázrak a na skutečnost, že se virus najednou sám zničehonic vytratí.

I to se může stát.

Tisíce hadrových Američanů

Při sledování filmových šotů a fotografií z inaugurace nového amerického prezidenta a dění, které posléze následovalo, prý rozličné blouznivce okamžitě napadlo několik do očí bijících polopravd a mýtů, jež se s urputností jim vlastní snaží šířit do všech stran světových za pomocí nejrůznějších konspiračních kanálů. Zabarikádované město v obležení vojenské armádní techniky a dvaceti pěti tisíc ozbrojených vojáků utábořených v Kapitolu a jeho okolí. To je vlastně také hlavní dojem, jenž z místa akce dobře popisuje v článku na Lidovkách velvyslanec Hynek Kmoníček:

„Byla jiná a na fotografiích z toho příliš neuvidíte, protože organizátoři si dali záležet, aby vizuálně vypadala skoro jako ty předešlé. Centrální ulice Washingtonu byla ale naprosto neprodyšně uzavřena dvěma liniemi plotů, vjezdy z bočních ulic zablokovány těžkými sypači naloženými pískem a jediným člověkem bez uniformy, kterého jsem cestou z ministerstva zahraničí na Kapitol zahlédl, byl naprosto překvapený bezdomovec, který se probudil v nesprávný čas na nesprávném místě pohledem na asi 30 ozbrojenců.“

Nejednalo se v žádném případě o obavy, abych to vysvětlil a uvedl na pravou míru, vůbec nešlo o projev slabosti a strachu, jak se někteří manipulátoři a zaprodanci cizích žoldů potměšile naznačiti snaží, ale o rozhodnost a připravenost bránit výdobytky pokroku, svobody a demokracie. Přejeme si snad, aby bílá lumpenproletářská lůza opět rabovala obchody, zapalovala auta při zuřivých urban guerillách a tímto nečistou skvrnu, černé „A“ v kruhu, na tento velký den americké státnosti z hlubin svých nečistých útrob nenávistně vydávila? Samozřejmě, že nepřejeme.

Ještě lepší a mnohem komičtější prý byly ty vyrovnané řady sto devadesáti tisíců hadrových Američanů, které tam v bezvětří splihle stály, aby vizuálně nahradily ty lidi, co se jich demokratická věrchuška prý tak bojí, píše zase „ironicky“ jakýsi „vtipálek“ sebestředný. Elita modrých údajně natvrdo ukázala, jak reálné je rozdělení USA a jak odhodlání příznivců Trumpa pro boj za jejich vizi země a svobody bere vážně, můžeme zase najít na dalších konspiračních webech a jiných alternativních zdrojích lžinenávistné propagandy.

Již starý čínský mistr Lao-ć v Tao te ťingu přece píše: „Třicet loukotí spojených v jedno, dává kolo, leč nic mezi nimi tvoří použitelnost vozu.“ Každý inteligentní občan USA přece musí vidět, že to lidské „nic“, které hustě zaplňovalo park National Mall mezi Bílým domem a budovou Kongresu, je ona použitelnost celého státního aparátu a vůbec není důležité, jestli tam reálně nějací lidé byli, nebo nebyli. Klidně si tu tlačenici, tu namačkanou hlavu na hlavě, ty miliony nadšených Američanů každý může virtuálně představit.

Moudrý vládce, jímž Joe Biden bezesporu je, zůstává nad věcí, chápe věčnost a všeobsáhlost, no a zároveň je nestranný a nezaujatý. Jeho srdce je natolik všeobsahující, že samo o sobě dokáže pojmout srdce všech občanů federace. Je jako nebesa, či země a tvorstvo je pro něj tolik, co slaměný (obětní) pes, jak Lao-ć přesně a srozumitelně popisuje v kapitole páté svého díla, jako matka příroda je k humanitě indeferentní. Jak vynikající zpodobnění oné staré čínské moudrosti, jaký nevšední alegorismus se autorům inauguračního obřadu tentokrát s desítkami tisíců vlajek podařil, opařen úžasem na to mlčky hledím a exploze nadšení blankytně modrého mou lebku nesmírnou rychlostí zcela při tom vyplňuje.

Záběry hromady ozbrojených vojáků v Kapitolu prý zase dětinským posměváčkům připomínaly scény z vojenského puče někde v banánové republice a v Africe si z toho dělali legraci. Mně je však naopak jasné, že tentokrát to státní složky mínily vážně a připravily se i na ty nejděsivější varianty, nenechaly Kapitol na pospas rabující chátře jako liknavý prezident odcházející. Inaugurace proběhla důstojně, úspěšně a bez jakéhokoliv zádrhelu, což nakonec určitě všichni přátelé USA, mezi které se počítám i já, přivítali s úlevou.

Je nutné si také na závěr uvědomit, jak zákeřného nepřítele modrá vlna v těchto volbách porazila. Zlosynný křivák Trump zinscenoval ďábelsky machiavelistický plán proti silám dobra a pokroku, to i u nás v matičce národů EU dobrotivé vidí každý. I když měl neustálé nutkání a dělal vše s pochmurným cílem, aby vypukla třetí světová katastrofa, schválně ji nakonec navzdory své zločinecké podstatě nerozpoutal. Ten vychytralý potměšilec ve své zákeřnosti dokonce nevyvolal ani jednu válku, ani nějakou maličkou a bezvýznamnou, hajzlík jeden záludný. Jak lstivě proradné, správná slova zcela zaskočen nalézti dodnes nedokáži. Na tak očividné výrony absolutní poťouchlosti se nesmí zapomenout.

„Co tím vůbec sledoval,“ ptám se, „fašista jeden zákeřný.“ Čím více nad tím přemýšlím, tím více mne jím zosobněné Zlo naplňuje hrůzou bez hranic. „Jestli se nakonec Klausův vizionář Petr Hájek ve své knize nespletl a Satanovi nesloužil Havel pekelník, nýbrž Trump,“ říkám si udiveně přemítaje o všech možných variantách oné v historii lidstva doposud nevídané léčky.

God Bless America!

America United

Donald Trump měl podle mne obrovské štěstí a s ním vlastně celé USA. Je docela obdivuhodné, že to jeho přilévání benzínu do ohně dopadlo ještě tak mírně, policistům v Kapitolu neruply nervy, nedošlo ke skutečnému masakru a nikdo navíc ještě k tomu všemu nerozbil bustu Václava Havla. Tím se dostávám k podstatě celé skutečnosti. Ti lidé tam neměli co dělat, to za prvé, Trump blokoval žádosti o použití Národní gardy na obranu Kapitolu a později navečer společně se zákazem vycházení byla do Washingtonu poslána až na příkaz viceprezidenta, to za druhé. Za třetí, no a to je hlavní, je opravdu smutné, že si v USA nedokáží zorganizovat volby způsobem, jenž by nevzbuzoval tolik pochybností a dopadá to pak jako v nějaké banánové republice.

Číňan s Rusem musí smíchy padat pod stůl…

Nebyl jsem velkým příznivcem toho našeho Doníka a od začátku jeho vlády jsem doufal, že svým vskutku novátorským přístupem k diplomacii nevyvolá světový válečný konflikt. Kupodivu jako jeden z mála posledních amerických prezidentů nejen že nerozpoutal žádnou válku, ale zasadil se i o snížení napětí na Blízkém Východě (Abraham Accords, důležité téma, ke ke kterému se ještě vrátím někdy příště) a o zpevnění nové geopolitické osy mezi Izraelem, USA a několika arabskými státy, čímž oslabil mocenskou osu turecko-íránskou a svým způsobem i Saudskou Arábii. Při té příležitosti je zajímavé sledovat jistý názorový obrat tureckého prezidenta, jeho současný příklon k Evropské unii a snahu o urovnání konfliktních vztahů. Turecko se začíná nabízet jako možná náhrada za údajné prázdno vzniklé po odchodu Velké Británie, což sice rozhodně stojí za zmínku, avšak vzhledem k jeho současné podobě to asi není tak úplně žádoucí.

Donaldu Trumpovi se dokonce dařilo i na poli domácí ekonomiky, což bohužel zpustošila krize způsobená pandemií koronaviru. Musím nakonec uznat, že jeho mandát neproběhl zase tak špatně a je vlastně škoda, že si to zkazil osudnou politickou chybou v jeho závěru. Dobrá stránka celého toho jeho maléru je v tom, že se v krystalické čistotě ukázala obrovská moc soustředěná v rukou několika majitelů internetových nadnárodních korporací, kteří amerického prezidenta prostě ze dne na den odstavili od jeho dosavadních komunikačních zdrojů, což je něco doposud nevídaného a hodno náležité pozornosti.

Ale obraťme stránku, blíží se inaugurace nového prezidenta a nastoupí nová exekutiva. Co se týče centristy Joe Bidena, nemám žádné velké obavy z jeho vize zahraniční politiky. Již mnohokrát ukázal, že je mužem smíru a konsensuální politiky, s trochou štěstí by se mohla obnovit jednání o volném obchodu mezi USA a EU, která zamrzla i kvůli Trumpovu státnímu protekcionismu. O jeho víceprezidentce tak dobré mínění nemám a doufám tedy, že mu bude sloužit zdraví během celého čtyřletého mandátu.

Docela mne také při té příležitosti zaujalo zjištění, že američtí demokraté mají slušně vyvinutý smysl pro absurdní humor, klobouk dolů. Inaugurace prezidenta bude v Bílém domě obklíčeném armádou provedena pod heslem spojená Amerika a vzhledem k tomu, že se ve Washingtonu utábořilo více vojáků, než mají USA v Afganistánu a Iráku, očekává se v ten den asi i útok ruské Vagnerovy armády na Kapitol, nebo událost podobného významu, jak to tak vypadá. No, hlavně, že bude ta Amerika spojená a zazpívá jí při tom popová dračice Lady Gaga, k čemuž USA v den inaugurace a i do další budoucnosti přeji hodně štěstí.

Hamplův Club Zabudnutých Slávuóv

Nad prachem dávných věků pokrytou a dodnes nepřekonanou metaforou apokryfní vpravdě takřka biblickou a úpěnlivě varující před rozpuštěním národa našeho coby kostky cukru v čaji nestora zapadlých českých národovců Václava Klause, prezidenta bývalého našeho národem milovaného, se podoben mocnému řevu bájných reků odkudsi z hlubin hory posvátné Velký Blaník až k samotné klenbě nebeské nese onen děsivý lví výron hrdelní, ta grandiózní a vesmírné veškerenstvo pronikající expanze symbolickými metaforami těhotná a do pláště v barvách národních hrdým vzdorem oděna.

Z hlubin pod horou posvátnou, kde dodnes magickou mocí ve spánek ponořeni jsou a na probuzení oživle zelenajícím doposud suchým blanickým dubem a též patronem českým rytíři ve věčný spánek ponořeni stále marně čekají, patronem českým, jenž v reálné politice byl vyznavačem nadřazenosti Svaté říše římské meč v ruce třímav s přilbicí, jíž otec bohů Odin z Valhally k věčně zelenému Yggdrasillu připoutaný až dodnes symbolicky zdobí, na své svaté hlavě pevně naraženou.

„Dočkají se dnes, kdy konečně dopis českých vlastenců členům a vedení SPD a Trikolóry od Petra Hampla a jeho přátel v podzemní říši stínů spícím zrakem s nelíčeným zájmem a budícím se nadšením zcela jistě pročítají?“ ptám se zvědavě.

Ve hře je totiž mnohem více než jen volební výsledky obou subjektů. Pokud by se k moci dostal tzv. demoblok vedený Piráty, byly by brzy zničeny nejen poslední zbytky naší státní suverenity, ale ohrožena by byla samotná existence našeho národa a státu. Jednou z cest, jak tomuto neblahému vývoji předejít, je dle našeho názoru dohoda obou vlasteneckých hnutí na společné kandidátce.

Jako voliči obou vlasteneckých hnutí se již nechceme rozhodovat komu dát přednost. Jsme přesvědčeni, že pokud by šla obě hnutí do podzimních voleb proti sobě, přineslo by to oslabení národních sil v české Sněmovně, které by se mohlo stát pro osvobození národa na delší dobu osudným,“ píše se s takřka hmatatelnou nadějí zhmotnělou v textu dopisu českých vlastenců, jejichž archaický boj za národní obrození české tak nějak v době dnešní v celé své komplexnosti nechápu, jeho smysl mně uniká a dokonce si myslím, že čačtí národovci naši jaksi již dobu národně obrozeneckou tak trochu zaspali války již dávno minulé umanutě dodnes bojujíce.

K čemu dnes ještě vlastně slouží v krvi válek utopená a v revolučním kvasu století devatenáctého vzešlá idea národního státu, tedy kolektivistická jakobínská ideologie, jež byla podrobena zdrcující kritice velikány klasického liberalismu jako jsou bezesporu Ludwig von Mises a F.A.Hayek? Proč politicky vytahovat něco, co je navíc doposud skvělou i když dnes již zastaralou Lisabonskou smlouvou zaručeno?

Obecná ustanovení, článek 3a

2. Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

Republikánský a liberálně demokratický universalismus, jehož je matička národů EU dobrotivá na nezastavitelné cestě k evropské federaci jakýmsi poetickým ztělesněním, navíc považuji za mnohem reálnější ideál, než je poněkud zastaralá a podle mne dokonce slepá ulička lidské evoluce, čímž na mysli samozřejmě mám tzv. národní stát.

Hlasem chvějivým otázky však přece jen před sebe do prostoru kladu nedočkavě odpovědi stále nenalézaje: „Jak Klausův autentický Čech s Klausovým Čechem neautentickým v politický spolek vstoupiti může, když minulost nedávná již národům českým, moravským a slezským názorně ukázala, že jest toho zcela nemožno, krleš,“ vpravdě hovořím ruku na srdci položenu obřadním způsobem ve stínu lípy v zimě bezlisté pod lehce poletujícími vločkami sněhovými při tom maje.

Též mně při tom rozjímání bohulibém myslí zčistajasna tane, jak Jaroslav Žák ve své Bohatýrské trilogii onen věčný politický boj trampů (dnes Pirátů), paďourů (ANOnistů) a zabudnutých Slávuóv (současných národovců) skutečně nadčasově popsal.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být, musím nutkání neodolatelnému podlehnouti a tuto strofu tajemnou prozřetelností jakousi zákonitě nucen na rozloučenou nevyhnutelně napsat, Moravus ego natione, lingua Bohemus, povoláním teolog jako učitel národů Komenský však doposud nejsa i když v emigraci dlouhodobé jako on nalézavší se, opustíš-li mne nezemřeš amen, nebo co.

Brexit z francouzské strany

Úvodem bych chtěl připomenout, že od začátku patřím mezi velké zastánce brexitu i když z jiných důvodů než naši národovci. Vstup Británie do vznikající Evropské unie byl podle mne obrovskou strategickou chybou, neboť Britové jsou z mnoha důvodů neslučitelní s procesem zákonitého vytváření evropské kontinentální federace. Své argumenty jsem kdysi vyložil ve článku „Brexit, naděje pro EU“ a skládám tímto poklonu vizionáři de Gaullovi, jenž smysl přijetí Britů do evropského federativního projektu analyzoval naprosto přesně.

Nijak mne proto nepřekvapilo, že podobnou argumentaci pro televizní kanál Sky News použil i jeden z hlavních strůjců brexitu Nigel Farage, podle něhož má Británie kulturně mnohem blíže k mnoha částem anglicky mluvícího světa než ke kontinentální Evropě a vůbec nesouhlasí s tím, že by Británie měla jak kulturně, tak i v jiných oblastech blízko k Evropě. “That’s one of the reasons, in the end, we voted for Brexit (je to nakonec i jeden z důvodů, proč jsme hlasovali pro brexit),“ podotkl k tomu ještě.

K brexitu naštěstí skutečně došlo a strategická chyba byla konečně napravena. Ba co víc, obě dvě strany po dlouhých jednáních nakonec našly společnou cestu a dokázaly se dohodnout na vzájemné smlouvě, což umožňuje mnohem plynulejší a kontrolovanější změnu dosavadní situace a zároveň nezpůsobí chaotický šok, jehož předehru jsme v Británii mohli vidět před několika dny v souvislosti se sanitární krizí kolem mutace coronaviru do nové podoby.

Ponechám-li stranou euforické projevy britského premiéra Johnsona, jehož role ve smluvní realizaci brexitu byla klíčová, či zklamaná očekávání britských rybářů (Johnson obětoval rybářský průmysl kvůli smlouvě s EU) a finančníků z londýnské City (není to tak, jak jsme chtěli, přiznal Johnson), pokusím se na různé aspekty oné vzájemné smlouvy podívat bez zbytečných emocí. Myslím si, že žádná ze smluvních stran nemůže konečný stav posuzovat jako nějakou svou jednoznačnou výhru, neboť vzájemným kompromisem obě dvě nadnárodní soustátí něco získají a něco ztratí. Hlavní výhrou toho čtyři a půl roku trvajícího procesu je již skutečnost, že nějaká smlouva byla uzavřena a že se na kontinentě konečně můžeme věnovat důležitějším a aktuálnějším agendám.

Brexit je rozhodnutí na základě víry ke lžím a zároveň projektem proti historickému očekávání, je špatný pro ekonomii a zároveň nositelem nových nesouladů. Zejména Britové, ale i Evropané, neskončili s platbou za jeho cenu,“ píše se poněkud posmutněle až defétisticky ve dnešním úvodníku deníku Le Monde, aby autor v závěru textu přešel přece jen k myšlenkám o mnoho vyváženějším.

Rádio Europe 1 nabídlo zajímavější rozhovor s vládním zmocněncem pro EU C.Beaunem, jenž v hrubých rysech nastínil, jak dohodu vnímá francouzský vládní politik, čehož si všimli i v britském deníku The Independent, ve kterém byla část rozhovoru citována v textu „France says UK will be subject to most export rules in the world.“

C.Beaune mimo jiné řekl, že se zejména jedná o dobrou smlouvu pro obě strany, i když byla podle něj mnohem důležitější pro budoucnost Velké Británie. Zdůraznil při tom, že EU, jejíž trh je osmkrát větší než trh britský, potřebovala mnohem méně vzájemnou smlouvu než Britové, pro které má podle něj smlouva vitální důležitost. V tomto bodě nesouhlasí s M.Barnierem, jenž smlouvu považuje za lose-lose, tedy za oboustrannou prohru.

Za žádný britský průmyslový, či potravinářský produkt, jenž se dostane od prvního ledna na evropský trh, se sice nebude platit clo, ale každý musí splňovat veškeré EU normy,“ ujistil posluchače rádia francouzský vládní zmocněnec pro EU. „Bude navíc kontrolován našimi celníky a veterináři, k čemuž je připraveno tisíc tři sta nových zaměstnanců na hranicích,“dodal, „žádná jiná země na světě nepodléhá tolika vývozním regulacím při exportu do EU jako Velká Británie, což byla podmínka, bez které nebyl možný vstup na náš trh.“

Podobné změny ovšem čekají i na každý produkt z EU, jenž zamíří do Velké Británie, jak se píše v deníku Le Figaro v článku o přípravách francouzských firem na brexit. Každý export do Británie bude muset být povinně zdokumentován a kontrolován na celním úřadu v místě expedice, v oblasti opuštění celního teritoria a v britském celním úřadu na území Velké Británie. Podniky se budou muset znovu informovat o stavu komerčních smluv s jejich obchodními partnery v Británii, aby si ujasnily, kdo a jakým způsobem nese finanční a právní zodpovědnost za přepravované zboží, bude také nutné vyjednat nové smlouvy s přepravci, což samozřejmě zatíží jak administrativu, tak i konečnou cenu přepravovaného zboží.

Text z média Franceinfo zase vysvětluje, proč je smlouva důležitá a z jakého důvodu je spíše výhodná pro francouzskou ekonomiku. Francie vyváží do Británie mnohem více, než z ní dováží, jde hlavně o potravinářské zboží v hodnotě zhruba dvanáct miliard € ročně, Francie je zároveň bránou Británie do Evropy a proudí skrze ni osmdesát procent britského exportu do Evropy, což obě dvě země prostě nutí k přátelským obchodním vztahům.

Oboustranným podpisem této smlouvy, čímž se článek přiblíží ke svému konci, Evropská unie nabízí Velké Británii doposud nevídaný vstup na svůj vnitřní trh se čtyři sta padesáti miliony konzumentů a to bez kvót a celních poplatků, smlouva se týká jak oblasti zboží, tak i služeb, letecké a pozemní dopravy, sociálního pojištění, spolupráce ve zdravotnictví a v pořádkových službách, přičemž ji doprovází striktní podmínky a to jak v doméně ochrany životního prostředí, pracovního a fiskálního práva kvůli zamezení dumpingu, nezapomnělo se ani na garance týkající se státních subvencí.

Velká Británie zůstává ve všech důležitých oblastech zásadním strategickým spojencem Evropské unie, což je podle mne žádoucí a správné, brexit na tom nic podstatného nezměnil. Velmi pochybuji o tom, že by odchod Británie z EU nějakým zásadním způsobem mohl ovlivnit ekonomický vývoj obou velmocí, i když si myslím, že onen návrat do přirozeného stavu věcí bude po nějakých možných počátečních komplikacích z dlouhodobého hlediska prospěšný oběma nadnárodním státním celkům. Brexit vnímám jako důležitý moment ve složité stavbě příští podoby naší společné evropské státnosti a zároveň jako skvělý impulz k jejímu opětnému nastartování, ta největší překážka evropské federace právě Evropskou unii konečně dobrovolně opustila.

Výlet do francouzských médií zakončím optimističtější myšlenkou autora úvodníku z deníku Le Monde, jehož smutným povzdechem jsem dnes začal: Je třeba si přát, aby EU osvobozená od síly nehybnosti a opozice, kterou zosobňoval Londýn, dokázala využít tohoto nového uspořádání k umocnění své soudružnosti a k posílení svého vlivu ve světě. Brexit v plném světle ukázal, jakou sílu může mít dvacet sedmička, pokud zůstane jednotná.“

Rozjímání postslunovratní

Primátor Hřib je velkou nadějí ČR nejen v boji proti chřipce, jak to tak vypadá. Na pátém stupni je index PES ve všech krajích s výjimkou Prahy, píše se v tisku. Možná brzy přejde bosou nohou hladinu vltavskou pod mostem císaře česko-německého Karla IV. Svaté říše římské, hosana, toho slavného zárodku matičky národů EU dobrotivé, jejíž sláva konjunkce Jupiteru a Saturnu coby hvězdy betlémské se dotýká na věky věkův amen. Jednou generace příští s úctou budou hledět na jeho ošoupaný sandál z hlubin skrýše pražské radnice archeology vyhrabaný jako dnes na ten rezavý hřebík Židy neuznaného mesiáše ukřižovaného, jářku, nebo co, jinak to nevidím, skol.

Hodný Macron Milosrdný I. nakonec vytáhl pomyslný špunt z tunelu podmořského a nejen naši lidé s vagínou, či penisem s náklaďáky přepravními se s mírem na duši domů k prostřenému stolu svátků slunovratních navrátiti mohli děti své radostně a s láskou obejmouti, svého partnerského rodiče jedna, či dvě něžně políbiti, no a do toho všeho ještě smlouva o volném obchodu mezi matičkou národů EU dobrotivou a Velkou Británií byla jakýmsi zázrakem podobna mocnému blesku z nebe azurového ve sluneční záři rychlostí světla k zemi klesajícím na den štědrý oběma smluvními stranami odsouhlasena k radosti a úlevě všeobecné, neboť jakákoliv smlouva je podle mne rozhodně lepší než vstup do úplného neznáma. Nejvíce si určitě oddechli úředníci a státní zaměstnanci na obou stranách kanálu, pro které se noční můra prvního ledna hard brexitového a s ním spojeného obrovského pracovního svištění změnila v obvyklé a takřka poklidné státně zaměstnanecké „lenošení“.

V dávných dobách za tatíčka národa Havla Václava, kdy byla zima ještě zimou a v prosinci teplota na Moravě občas spadla i na mrazivých mínus třicet stupňů, se odkudsi z mlhy neprostupné, snad temným demiurgem stvořeni, vynořili ti dva věrozvěsti centrismu reálného, pravoleví žongléři vykutálení, no a i ze čtyř ročních období se nakonec stala oposmlouva, jak to tak vypadá, což musím chvějícím se hlasem pln emocí podotknout déšť za oknem v době vánoční protknut melancholií jako již obvykle pozorovav vesele bzučícím komárem v kuchyni radostně poletujícím bezradně při tom neslavném přemítání tak jaksi doprovázen.

Stejně jako skotská premiérka Nicola Sturgeon, napadá mne jsa v tom bohulibém dumání ponořen, zřetelně vyslovila touhu s brexitem nespokojených Skotů po nezávislém evropském národu, tak i já se ptám, kdy konečně Evropané procitnou z poblouznění těmi semitskými kulty ze stejného biblického zdroje vzešlými, z nichž jeden je sice co se týče počtu příznivců nepatrný, druhý však dodnes Evropu svírá, zatímco třetí ho nezadržitelně vytlačuje, kdy konečně odloží odkudsi z Blízkého Východu exportované orientální myšlenky a tradice a navrátí se ke svým údajně pohanským kořenům keltským, románským, slovanským, vikingským, řeckým, germánským, prostě k našim kořenům evropským, z nichž byla vytvářena naše evropská podstata.

Vyspi se s Coronou

Má oblíbená pohanská kapela Heilung dělá sbírku na výrobu nového trička „Vyspi se s Coronou“. Je to přeloženo diplomaticky a politicky korektně, jak si to žádá doba postliberální (myšleno ve smyslu liberalismu klasického), neboť liberální cenzura nejen na netu je bdělá a nespí (ta liberální v novodobém smyslu anglo-saském, jak se to do Evropy valí z USA). Tričko, které má být k dispozici někdy začátkem příštího roku, si ale neobjednám, není to můj styl. Nejraději ze všeho mám jednobarevné kusy oblečení bez jakýchkoliv obrázků a nápisů, čehož se kromě několika výjimek držím dodnes. Napadlo mne však, že by bylo docela povedené, kdyby si ho na sebe nasoukali všichni vážení členové Institutu Václava Klause i s jejich ještě váženějším předsedou, vyfotili se společně a fotografii někde uveřejnili.

Když jsem již zabrousil do temného hájemství covidového, musím se zastavit nad současnou mutací onoho viru v Británii. Britové, jak všichni víte, se stali prvními pokusnými králíky a je na nich testována účinnost a bezpečnost neobvyklou rychlostí vytvořených vakcín. „Na výkalem politého při defekaci inkontinentní i záchod spadne,“ jak se říká poněkud brutálněji a méně škrobeně nejen na Zlínsku. Je opravdu neuvěřitelné, jak se jim koncem roku hromadí všechny možné maléry a jak je to navíc načasované, aby měli v nejkratším možném časovém období co nejvíce nepříjemností. Udiveně při tom pozoruji bezproblémový růst čínské ekonomiky a jejich nulu, či pár nakažených denně, no a začínám si klást nejrůznější otázky. Není se čemu divit, řekl bych.

Z dálky to poněkud chaotické dění za kanálem „nestranně“ pozoruji a začíná mně být Britů, na které se v současnosti ze všech stran všechno sype, vlastně i tak trochu líto. Podle toho, co jsem se dočetl, totiž doposud není jisté, jestli budou mít nové mutace vliv na účinnost vakcíny, jak tomu je u mutací viru chřipkových (zhruba na každou mutaci je třeba vyvinout nový typ vakcíny), nebo nebudou. Do toho všeho ještě vpadl masivní sobotní nával do obchodů a rychlá migrace obyvatelstva z míst, kde bude od neděle tvrdší karanténa, desítky kilometrů dlouhé fronty na dálnici směrem k Doveru kvůli blížícímu se brexitu a podobně. No, pevně doufám, že to všechno dobře dopadne stejně jako třeba příští světový šampionát pro Noel Jameta, mnohonásobného mistra světa v prasečím chrochtání:

Blíží se čas vánoční, jenž je slaven nejen příznivci oficiálně neuznaného a Izajášem předpověděného mesiáše z rodu Davidova, ale i potomky kultů pohanských, mezi které patřím i já. Při té příležitosti si dovolím přeložit několik slov pojednávajících o severském mýtu stromu světa, tedy o bájném Yggdrasil, jehož mocný kmen proniká všemi devíti světy a tři mohutné kořeny prorůstají až k pramenům osudu, moudrosti a pramenu ledově zimní říše, ze kterého vyvěrají všechny řeky na povrchu zemském:

Vím, kde jasan jména Yggdrasil vznosný a svatý stojí bělostným bahnem skrápěn.

Z něj kapky rosy do údolí se snáší.

Stále zelený mocně ční nad pramenem Urd.

(Nová Edda, kapitola 16, L‘Edda, recits de mythologie nordique, Snorri Sturluson, Gallimard, 1999, str. 49)

Zároveň se ke konci chýlí i tento rok převratný, jenž by se asi dal jedním slovem charakterizovat jako „chřipečka“, rok poznamenaný diktaturami národního státu a státní mocí různě použitým stupněm omezení základních občanských svobod za účelem konání dobra, no a blíží se rok nový, rok volební, jenž se zatím rýsuje stejně nepředvídatelně a jenž možná od základu pozmění dosavadní víceméně stabilní politicku mapu v naší zemi. Ale to vše se zatím skrývá ve zrakem neproniknutelných dálavách. Mnohem bližší a celkem jistější významná událost je kromě již konečně definitivního lednového brexitu vydání další desky od pohanské Wardruny. Jmenuje se Kvitravn a jistě nemusím dodávat, že jsem si ji již na Amazon zaplatil a objednal. Tady máte ukázku, čímž se s vámi pro dnešek loučím a přeji všem pěkné prožití svátků vánočních:

Zelená revoluce progresivistického konzervatismu

Jsem poněkud zklamán, neboť matička národů EU dobrotivá, vlast má milovaná, je jen slabým odvarem progresivistického konzervatismu britského a jeho Green Industrial Revolution. Na tomto poli je třeba ještě přidat, jářku, nebo co, nebo nás brexitklauni při léčení nemocné planety Země nechají daleko v závěsu. No a to by bylo, přiznejme si chlapsky a bez jakýchkoliv vytáček, skutečně velmi ostudné. Je to po vynikající právní úpravě, jež byla po přijetí v parlamentu nedávno podepsána britskou královnou, další významný krok k navrácení skutečné a naprosto opodstatněné suverenity národů parlamentní monarchie britské.

Tento tak zvaný Immigration Act se konečně definitivním způsobem vypořádal s nežádoucí migrací chudých slovanských darebáků ze špinavého východu a vůbec z celé Evropy typu polský instalatér a podobný český kujón kradoucí autentickým Britům nejen práci a coby pijavice jakási nenasytná soustavně likvidující štědrý britský sociální stát (jeden z významných propagandistických důvodů brexitu). Skončila tak doufám i mediálně nepříliš vděčná taktika legitimně zděšených Britů beztrestně odstraňujících tyto nevítané parazitní prvky z východu Evropy řetězem z kola a podobně.

Premiér Johnson plánuje oproti evropským docela nadějným padesáti pěti procentům v porovnání s rokem 1990 zcela bezkonkurenční britské zrušení uhlíkových emisí o celých fantastických šedesát osm procent za deset let, přičemž k tomu ještě jako bonus přidá zákaz prodeje aut na spalovací motor od roku 2030 a vytvoří dvě stě padesát tisíc zelených pracovních míst. Celá Evropská komise, Evropská rada a poslanci Evropského parlamentu se určitě studem propadají před ambiciózním britským plánem a já pln obdivu freneticky tleskám a pozitivní emocí naplněn slova neschopen do výše jak postavičky s pogo stickem s vysokou frekvencí vyskakuji hlavou do stropu bez přestání nepříjemně narážeje.

Revoluce a pokrok se zastavit nedají, což je přirozeně jasné každému správnému konzervativci. Nejsem sice zelený a ani jiný revolucionář a tedy ani konzervativec, ale s jistým smutkem v duši musím jako zastánce progresivní evoluce uznat, že konzervativci jsou dnes vlastně ještě větší nadějí naší umírající planety než tzv. progresivističtí neomarxisté a jejich bratranci levicoví liberálové, přičemž my, tradiční liberálové, jsme již druhem naprosto zpátečnickým k jistému zániku bez debat odsouzeným a vlastně zcela odepsaným. To je vskutku nepovedená taškařice, řekl bych, ale kdo se má v tom anglosaském světě poslední dobou vyznat.

Plán vlády na Green Industrial Revolution sestává z deseti bodů a byl dokonce pozitivně přijat i důležitými nevládními organizacemi jako například Greenpeace. Rebbeca Newsom, britská šéfka Greenpeace, ho nazvala velkým krokem vpřed k řešení klimatické nouze. V plánu mne mimo jiné zaujal akcent na jadernou energetiku. Británie ji stejně jako Francie oproti Rakousku a Německu nemíní opustit. Při této příležitosti bych se rád zmínil o ujistění francouzského prezidenta při proslovu o stavbě nové letadlové lodi na jaderný pohon: „Jádro zůstane základním kamenem naší strategické autonomie.“

Více informací o zelené průmyslové britské konzervativní revoluci získáte při sledování úžasného vládního videa kabinetu premiéra Johnsona: „Jejich shrnutí vytváří globální model pro řešení klimatické změny,“ je mimo jiné řečeno s nadějí a optimismem v závěru klipu. Pro případné zájemce přidávám i krátké shrnutí základní zelené konzervativní strategie. Je sice v angličtině, ale v dnešní době má již skoro každý přístup k nějakému typu funkčního mobilního překladače. Příjemné čtení.

Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna britský konzervatismus bude jednou v rukou pevně třímat otěže nějaké revoluce, a na tuto překvapivou skutečnost si ještě nějakou dobu budu muset asi zvykat. Spontánní řád lidské interakce a jeho lidským mozkem nepostihnutelná evoluce je vskutku nevídaný smíšek, dovolím si dodat na závěr.

Nahradí neziskovky vládu?

V postdemokratické diktatuře trojnárodního státu česko-moravsko-slezského typu vystupuje do popředí zajímavý aspekt doposud nevídaného politického boje, je jím mediálně-politický vlivový souboj dvou antagonistických tzv. neziskovek, přičemž jedna z nich je napojena na vládu, respektive na Ministerstvo zdravotnictví, no a zákonitě propaguje vládní opatření, ta druhá je spojena s osobou našeho bývalého prezidenta Václava Klause a brojí proti nepřiměřenému omezování osobních svobod občanů. Bude zajímavé sledovat, jestli tyto nikým nevolené nestátní organizace časem nahradí exekutivní činnost vlády, či dokonce samotný parlament, nebo se jen stanou jakýmsi dalším pilířem nově vznikající stranicko-NGO-parlamentní-občansko společenské-demokracie. Jisté pokusy o podobný čtvrtý pilíř demokracie měli za Bursíka v politickém programu Zelení, ale pak to vypustili. Je skutečně pikantní, že podobné myšlenkově politické proudy se v dnešní pohnuté době zosobňují právě v osobě Václava Klause a skrze jeho NGO-IVK.

Docela mne také překvapila skutečnost, že i někteří největší Klausovi ikonodulové stojí najednou na opačné straně pomyslné barikády. Ale to je již jen nepatrný závěrečný detail sloužící k jistému pobavení všech, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají a nějakým způsobem se k údajnému havlismu a tak zvanému klausiánství kvalifikovaným způsobem různého stupně vyjadřují.

Když jsem tak během víkendu pozoroval hemžení obyvatelstva v noční Praze, na fotkách a videu spařil zaplněné Staroměstské náměstí svobodomyslnými lidmi bez roušek a dočetl jsem se v neděli dopoledne o zvýšení PSA chřipkového na čtvrtý stupeň pohotovosti , uvědomil jsem si, že se možná doktor beranidlo Blatný, toho času ministr zdravotnictví, brunátně natolik rozčílí, že vyvine tlak na příslušné instituce, povolá armádu do zbraně a pošle tanky na Prahu. Ještě, že doposud nevznikl ten jeho totalitní super úřad na hygienu, jak si ho pan ministr narýsoval a předložil poslancům ke schválení ve Sněmovně a jak ho podle něj u nás každý nutně potřebuje. Ať je již ten lidsko-právní aktivista Václav Klaus s tou jeho neziskovkou jakýkoliv, začínám o něj mít přece jen jisté obavy a doufám, že ještě ke všemu nakonec neskončí v Daliborce, nebo tak někde.

Ve zrychleném a takřka revolučním ideologickém kvasu, jenž je tak příznačný pro dramatickou epochu začátku nového tisíciletí, za zvýšenou pozornost vedle našeho boje o čtvrtý pilíř demokracie a jeho občansko-společenský charakter podle mne stojí i spektakulární vývoj britského progresivního konzervatismu, jenž odpojením se od Evropské unie a parlamentního klubu konzervativního parlamentu evropského doživotním europoslancem Zahradilem coby brzdou pokroku vedeným, rozepjal své pomyslné perutě mohutné a vzepjal se k letu do neskutečných výšin.

Green Industrial Revolution (Zelená industriální revoluce), tak a nijak méně vznosně se jmenuje nový plán britské vlády z podzimu tohoto roku, jehož desítka bodů charakteru zásadního podrobně rozebírá způsob a zároveň cestu, na které se Velká Británie zařadí mezi hlavní ekologické mocnosti v lítém zápasu proti šílenou rychlostí řítící se hrozbě globálního oteplování a jež má do desíti let vytvořit dvě stě padesát tisíc zelených pracovních míst. Do této progresivní linie se dá zařadit i poslední rozhodnutí britského premiéra Johnsona ze začátku prosince. Británie podle něj do roku 2030 sníží oproti roku 1990 o šedesát osm procent emise uhlíku (předešlý plán počítal s padesáti tří procentním snížením), čímž se chce stát velmocí s nejrychlejší redukcí uhlíkových emisí na světě. Přeji Britům mnoho vynikajících úspěchů v plnění tohoto úžasného progresivního rozhodnutí.

God Save the Queen

Demisi pro ředitele Frontexu!

Fabrice Legeri, ředitel Frontexu (evropská pohraniční agentura, která má chránit vnější hranice EU), byl pozván kvůli nedodržování námořního práva a Všeobecné deklarace lidských práv na kobereček v EU parlamentu a byl během interpelací zorganizovanými Výborem Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci grilován poslanci z Progresivní aliance socialistů a demokratů a poslanci z frakce Obnova Evropy, ve které jsou i poslanci za ANO.

Důvodem sporu je na jedné straně údajné vracení lodí s migranty na moři mezi Řeckem a Tureckem do Turecka, na straně druhé je humanitárními organizacemi jako například italská Mediterannea Frontex nařčen z toho, že od začátku roku bylo kvůli němu odchyceno a deportováno zpět do Libye přes jedenáct tisíc migrantů, mužů, žen a dětí, kteří údajně měli právo na politický azyl v Evropě.

Socialistickým poslancům nestačí dosavadní výsledky interpelací a někteří stejně jako humanitární organizace žádají ředitelovu demisi. Jednalo se mimo jiné o situace, které způsobili turečtí pohraničníci, když vypustili jako nátlakovou pohrůžku na EU lodě s migranty směrem k Řecku a snažili se komplikovat jak loděmi, tak vojenskými letadly práci Frontexu. Poslanci zároveň obviňují řeckou pohraniční stráž a řecké vedení Frontexu z toho, že porušují základní lidská práva, což dokazují videozáznamy ze střelby gumových projektilů na čluny s migranty a z vytváření velkých vln, které je mají odradit k další cestě na evropskou pevninu a podobně. Řecké pohraniční stráži v jejich nelehkém úkolu momentálně pomáhá zhruba šest set zaměstnanců Frontexu.

Německý Spiegel a americký New York Times z podobných incidentů pořídili reportáže a vyvolali skandál, jenž doputoval skrze evropskou komisařku pro migraci až do Evropského parlamentu, kde se to právě v těchto dnech řeší. Podle výše uvedených poslanců se jedná o ilegální jednání a migranti neměli být vraceni a směrováni zpět k Turecku, měl jim být umožněn přístup do Evropy. Můžete se podívat na jedny z těch záběrů, které dokumentují tzv. pushback vykonávaný zaměstnanci Frontexu.

Kladu si nejrůznější otázky typu, o co jim vlastně jde a jak si představují ochranu vnějších hranic EU? Stejným způsobem se během interpelací bránil i Fabrice Legeri, jenž nakonec vznesl požadavek, aby dostal přesné instrukce, jak mají jemu podřízené jednotky jednat v podobných situacích. Nespokojení europoslanci jako třeba holandská centristická poslankyně Sophia In’t Veld, nebo slovinská sociální demokratka Tanja Fajon požadují, aby se údajné protiprávní konání Frontexu podrobilo vyšetřování, někteří z nich si přejí, aby ředitel Frontexu rezignoval na svou funkci.

Co k tomu říct? Sám jsem bývalý emigrant a po odchodu z komunistické totality jsem byl a jsem dodnes Francii vděčný za to, že se mne ujala, dala mně politický azyl a vytvořila mně podmínky a možnosti k tomu, abych se mohl začlenit do její společnosti a tak mohl pracovat a žít normální život v normálním světě jako každý běžný Francouz. Právě z tohoto důvodu se o této problematice nerad vyjadřuji, prošel jsem podobným úskalím a zcela chápu, že politický azyl je důležité právo. Rozhodně nechci, aby si někdo myslel, že se snažím zpochybnit jeho univerzální platnost a legitimitu.

Jen mám prostě pocit, že velká skupina z celkové množiny současných migrantů do Evropy neodchází z politických důvodů, ale jen z důvodů ekonomických, a že kolem toho všeho existuje lukrativní byznys, na kterém bohatnou pašeráci s lidmi a jehož se z různých důvodů účastní i nejrůznější evropské neziskové a humanitární organizace. Jako občan Evropské unie a příznivec vzniku evropské federace si zároveň uvědomuji nutnost existence vnější evropské hranice a její ochrany, její maximální možné neprostupnosti. Ochrana vlastních hranic je přece jeden ze základních atributů každého státu, či soustátí. Od poslanců Evropského parlamentu tedy očekávám, že budou existenci a akce evropské pohraniční agentury bránit a ne že ji budou sabotovat a komplikovat, jak se tomu právě děje.

Video, které letos dal Frontex k dispozici a které bylo nafilmováno za pomocí dronu, ukazuje, jak pašeráci s lidmi v současnosti postupují. Bylo pořízeno zhruba sto kilometrů od italského ostrova Lampedusa a tři sta kilometrů od města Tripolis v Libyi. Rybářská loď za sebou táhne prázdnou loďku a když se dostatečně přiblíží k italské hranici, zastaví a dojde k tomu, co již určitě znáte z tohoto pár měsíců starého videa. Opuštěné migranty v nebezpečí na přeplněné loďce uprostřed moře pak „zachrání“ italská pobřežní stráž, nebo loď nějaké neziskové humanitární organizace. Napadá mne při tom, jestli celá ta akce v Evropském parlamentu není jakási forma pomsty Frontexu za to, že se snaží vykonávat svou činnost a zároveň svým způsobem boří mýty o skvělých humanitárních neziskovkách a doufám, že ředitel Frontexu tyto nepříjemnosti ustojí, pravomoci Frontexu budou rozšířeny a počet evropských pohraničníků se výrazně navýší.

Pes-řetěz-bouda, poučení z krizového vývoje

Stejně jak dříve divoký a svobodou oplývající pes zdomácněl, zpohodlněl a řetězem byl k boudě za kus řízku páníčkem připoután, tak i homo covidiens se z nitra Afriky na pouť širým světem vydal, žvýkačku, atomový reaktor a mobilní telefon při tom bloumání po povrchu zemském vymyslel, aby nakonec v karanténě strachem z viru jakéhosi, jenž vlastně nikde není, vystrašeně se schovával hygienickou vložku zadarmo pro matku samoživitelku netrpělivě očekávaje.

Při plném vědomí skutečnosti výše popsané se musím slavnostně zeptat hlasem pevným a skrze každou buňku vtíravou vibrací pronikajícím. A jak ta naše parlamentní opozice hodlá tu vládu nadnárodní korporace Agrofert porazit, když za rok na podzim si ministr Hamáček opět natáhne vypranou červenou mikinu, přijde čtvrtá, nebo již šestá vlna chřipková a všichni budou zase v karanténě? To mne tedy opravdu zajímá, toto. No a abych se přiznal, moc velké šance jí v tom podzimním lítém klání volebním stejně nedávám. Vždyť již možná ani ty volby nebudou a postdemokratická diktatura národního státu přetrvá na věky věkův amen a nikdy jinak.

Nemohu se zbavit tísnivého pocitu, že novodobí diktátoři národního státu již podle mne vymysleli léčku, jak té chřipky využít k prodloužení chřipkové totality až do aleluja, no a momentálně ji již jen pečlivě propracovávají, aby se co nejlépe přizpůsobila tomu, či onomu národnímu koloritu, těm, či oněm národním vlastnostem a vůbec těm národním zájmům různorodým, jak je to teď v módě v tom všeobecném národním vzepětí proti globalismu všelikému. Je to tak prosté, že se opravdu divím, že to někoho nenapadlo již dávno.

Utáhne se opasek za účelem záchrany tisíců mrtvých, po nějaké době se opasek na předem pečlivě vypočítanou dobu povolí, aby se občan-ovce mohl na chvíli nadechnout a v radostném vzepětí naběhl do nějakého techtle-mechtle klubu a podobně na divoký swinger mejdan s jedním brčkem. No a chřipka se opět rozšíří populací. Ale ne příliš, celý ten vývoj je třeba pečlivě sledovat (tato fáze u nás bohužel ještě není technicky dořešená do konce, viz ne zrovna fungující trasování za pomocí tzv. e-roušky a vrozená nedůvěřivost lidu vesnického, který houfně nezvedá telefon sveřepé dobro konajícím hygienikům). Nutnou podmínkou pro zdařilou a precizně fungující rotaci podobnou skvělému výrobku německého automobilového průmyslu typu Mercedes z dob, kdy Německo ještě bylo tím opravdovým Německem bez východňárů a podobně, je rozšíření chřipky zhruba do té míry, aby to ještě mohl zvládnout komplexní zdravotnický systém.

Právě v tomto okamžiku se všude do masmédií vypustí profesor Flegr, kartářky, tvůrci ranních horoskopů a další temní apokalyptici, mediální prostor se zahltí masivním výronem těžké chmury, vytvoří se obří strachové tsunami a opasek může být opět utažen až do té doby, kdy počet nakažených opět klesne zhruba na předem vypočítanou míru. A je to, pomyslný motor je nakopnut a vrní pořád dokola jako karmické kolo osudu. Tato pečlivě vypracovaná strategie je navíc korunována vděčností vystrašeného obyvatelstva za starostlivou státní ochranu a naprostou absencí kyprého kvasu revolučního pobouřené části občanstva. Pár věčných nespokojenců a neustálých šťouralů, jako jsou Martin Mařák s Václavem Klausem, se vždycky najde, nicméně se jedná o marginální a statisticky zcela zanedbatelnou menšinu.

No, není to dokonalé, co říkáte?

Co se týče voleb, tak bude asi nezbytné něco náhradního vymyslet. Ten švindl s občanem přece jen asi nemůže být tak okatý, aby si toho hned všiml a řekl si, že z něho někdo dělá tak trochu idiota. Bude patrně nějakou dobu nutné, aby se zachovalo jakési zdání, že demokratický proces nepřerostl v něco úplně jiného. Pečlivý pozorovatel mezinárodně politického hemžení již ovšem ví, že existuje revoluční a v USA vyzkoušená cesta, která je funkční a navíc naprosto bez problémů umožňuje dosažení žádoucího výsledku. Jak již jistě víte, vše pokrokové v dnešní době přichází z USA a z anglosaského světa, no a jak již přirozeně tušíte, tou převratnou cestou mám na mysli korespondenční hlasování. Kruh se tím uzavřel.

Vítejte v novém Dreamland věku.

EU je androgynní genderqueer

Matička národů EU dobrotivá to podle profesora Fialy zatáhne. Ještě, že ji máme, napadá mne okamžitě. Je zcela jasné, že kdyby neexistovala, museli bychom si ji vymyslet. Podívám-li se na to ryze pragmaticky, tak více silné Evropy a další posun k evropské federaci, jímž je i cesta k fiskální unii a společně rozporcovaný chřipkový € medvěd, je z mého pohledu mnohem důležitější než pochybná osobnost nějakého premiéra, jehož nadnárodní korporace je navíc na Evropské unii existenčně závislá. Hmmm, tento nový posun ve volební strategii ODS směrem k hnutí ANO si ještě budu muset pořádně v klidu promyslet, ale jakékoliv snahy o zmenšení daňové zátěže občanů jinak samozřejmě vítám.

Ale k věci. Vzhledem k poslednímu vývoji výzkumu a aplikace dosažených poznatků v reálné společnosti občanů, čímž mám samozřejmě na mysli oblast anglosaského vědeckého genderismu z prostředí britských a amerických universit, začínám tušit, že vědeckou obcí jednomyslně akceptovaný a všeobecně zavedený terminus technicus „matička národů EU dobrotivá“ se stává pojmem zastaralým a zároveň poněkud zpátečnickým, není v souladu s dosaženým pokrokem vědy, řeknu-li to natvrdo.

Poslední dobou mám stále silnější pocit, jenž se usilovným přemýšlením a metodickým zpracováváním dostupných relevantních informací zvolna mění v pevnou jistotu až paradigma, dalo by se deklarovat a starým runovým futharkem do kamene vytesat. Matička národů EU dobrotivá je totiž podle mne konstruktem binárním a není tedy vhodné zdůrazňovat ani její maskulinitu a ani její feminitu, není jen matičkou, je v ní stejnoměrně obsažen mužský a otcovský charakter. Její gender je přes její sexuální podobu androgynní, je dokonalou ukázkou tzv. genderqeer, nebo-li též fluidního gender. V pomyslném dokladu totožnosti by stejně jako Jamie Shupe z USA měla mít jako pohlaví zaznamenáno „X“. Nejlépe a nejsrozumitelněji by se tedy dala popsat jako trojjediné zosobnění matky, otce a dítěte, nebo-li jako klasická mystická triáda jak ji známe nejen z keltské mytologie.

Vědění o této materii mimo jiné čerpám i z myšlenek dávných alchymistů, či ze současné čínské kinematografie (skvělý mlátička film Shadow o spojení jin a jang s cílem dosažení bojového mistrovství), vím tedy, že sloučením mužského a ženského principu za pomoci harmonizační přítomnosti lásky během tak zvané alchymistické svatby dojde ke zrození, či lépe řečeno ke znovuzrození asexuálního hermafrodita vystupujícího ze hřbitovní hrobky, výsledkem symbolického sňatku síry s merkurem je za pomoci soli narození královského dítěte, andogyna.

Naše zlato potřebné k našemu Dílu je dvojího druhu: zralé a nezralé. První z nich je fixní žlutý Laton, v jehož centru vězí čistý oheň, chránící během očišťování jeho tělo před působením ohně, aby neutrpělo násilím, druhé zlato se v Díle spojuje s naším bílým nezralým zlatem jako muž se ženou, do níž vpouští své semeno. Obě zlata se potom spojují nerozlučným poutem a rodí se z nich náš Hermafrodit obdařený obojím pohlavím. Tělesné zlato však zemře ještě před tím, než se spojí se svou nevěstou, již koaguluje Síra vytrysknuvší z nitra onoho zlata. Tím dochází k ukrytí toho, co prve bylo na povrchu zjevné, kdežto předtím uvnitř skryté se projeví navenek,“ píše ve svém díle ze sedmnáctého století Eirenaeus Philaletha.

D.Ž.Bor, Napříč říší královského umění, Trigon, 1995, str. 87

Při své takřka vědecké práci však často narážím na jeden podstatný a docela nepříjemný problém, jenž vychází ze skutečnosti, že český jazyk není vhodný pro vytvoření binární gramatiky a binárního slovníku pro neutrální popis binární skutečnosti, v níž by nepřesný maskulinní, nebo femininní charakter používaných slov a slovních spojení přestal dominovat nad mnohem přesnějším a zároveň pokrokovějším vyjádřením v naší gramatice bohužel doposud neexistující relevantní pojmové neutrality. Uvědomuji si, že na tomto poli ještě čeká vědeckou obec mnoho pilné práce a zároveň doufám, že splnění tohoto důležitého úkolu ještě více rozšíří již tak významný stupeň vzájemné pospolité tolerantnosti mých evropských spoluobčanů v naší společné evropské kotlině.

V zajímavém článku od Kateřiny Lhotské jsem se dozvěděl, jak je v dnešní době důležité mít určitý správný kádrový profil. Když se na to tak dívám, měl jsem se asi narodit někdy o pár století dříve, v současnosti je totiž můj etnický původ zcela k ničemu a ocitá se hluboko ve sklepení pomyslného žebříčku vyhledávaných hodnot. Dalo by se podotknout, že z tohoto hlediska nijak nevynikám a mé bezvýznamné jsoucno je zcela nepoužitelné k velkým činům.

Podle DNA testu jsem ze 30% Skandinávec runový Viking sekerník, z 15% ugrofinsko-baltský Pobalťan, ze 45% středo-východní Radegast Evropan Slovan pohanský a z 10% turşu Balkánec. Co se týče v USA a vůbec v anglosaském světě nejvýše ceněného původu černo afrického, tak se na mne v řadě na nákup nedostalo a skončil jsem s naprosto dramatickým výsledkem nula procent, to samé platí i pro stále ještě hodnotný původ asijský, či velmi vyhledávaný etnický původ semitský arabsko-židovský, stejně hrozivě znějících nula procent.

To je prostě na sebevraždu. Jsem si zcela vědom, že má profesionální kariéra nenávratně skončila. Ještě, že z těch vyvolených ras mám v sobě alespoň trochu toho Balkánu, takový Srb, či Bulhar, jsou již vlastně takřka Turci, lehce pozitivní je také skutečnost, že se nade mnou Bůh přece jen smiloval a vlastním nulu procent původu germánského, či vůbec západo-evropského. Ale nevím, jestli se mně to podaří úspěšně prodat a dokáži se ještě na poslední chvíli zachránit, jsem v tomto ohledu bohužel poněkud skeptický. Při té vší hrůze mně naštěstí dodává naději a jakousi pozitivní energii mimo stromů i má oblíbená pohanská kapela Heilung:

17. listopad, od svobody k nesvobodě

Výročí cinkání klíčů je za humny, jářku, no a tak si říkám, k čemu se vlastně cinkalo, když vidím tu chřipkovou diktaturu národního státu eufemisticky nazývanou nouzový stav. Myslím samozřejmě na všechny nemocné a přeji jim brzké uzdravení, je smutné, že mnozí nás kvůli nemoci museli opustit dříve, než se očekávalo, je také opravdu zavrženíhodné, když komunistický odborářský pohrobek v televizi prohlašuje, že by nevadilo, kdyby polovina restaurací zkrachovala, přičemž samozřejmě myslím na všechny ty, kteří se kvůli zabrzdění ekonomiky ocitají v nepříjemné životní a finanční situaci.

Abych se přiznal, s upřímnou hrdostí musím vedle těchto nepříjemných řádků napsat, že touha po svobodě Čechů, Moravanů a Slezanů dostává v dnešní době přece jen méně zabrat než jinde. Ještě větší podivíni jsou třeba takoví Francouzi. Se na to podívejme. Ti dokonce popravili svého krále a kvůli touze po svobodě rozpoutali revoluci, zbourali Bastilu a místo ní tam udělali náměstí a obložili ho dlažebními kostkami. Při tom všem revolučním nadšení ještě Jakobíni stihli vymyslet a propracovat ideologii nacionalismu, tedy centralizovaného státu postaveného na etnickém principu. Ale to je již jiná historie. No a jejich potomci jsou tento rok již podruhé zavření v domácím vězení a oproti brutálnější jarní periodě mohou tentokrát jít s vyplněnou bumážkou od zaměstnavatele do práce a s další vyplněnou atestací si mohou nakoupit jednou denně něco k jídlu.

Na to by ani Orwell se Stalinem nepřišli, takový úspěch, toto…

Při té příležitosti mne zároveň napadlo, že Čína vlastně možná zkouší nový typ hybridní války, přičemž hlavní nekonvenční zbraní je ta chřipka, respektive virus Covid-19. Je totiž opravdu zvláštní, že v Asii se vlastně již nic neděje a ekonomika se točí na plné obrátky, zatímco Západ obrazně kosí další chřipková vlna, jednotlivé národní státy ve svých chřipkových diktaturách úspěšně likvidují vlastní ekonomiku a národní politici pilně decimují morálku obyvatelstva. Zatím ty plány na destrukci a ovládnutí Západu tak úplně naštěstí nevyšly a Čína se doposud nestala globálním vládcem lidstva, ale kdoví, jak to všechno dopadne. Aby nakonec na tom našem širém světě evropském nezůstal jen posvátný háj se světovým dubem, kosmickou osou světa starých Keltů, či Slovanů, nebo severský Yggdrasil, vysoký a zrosený vlhce stále zelený nad Urdinou studní, svět se nevyprázdnil, Valhalla nenaplnila zesnulými bojovníky, no a všechno opět nezačalo od začátku.

Blíží se bájný ragnarøkkr, soumrak bohů, jenž ohnivým plamenem, rachotem pukajících skalisek a rozbouřenými vlnami moří a oceánů sežehne, rozdrtí a utopí vše živé? Občas mám takový pocit, že si ti Číňané hrají s docela nebezpečným ohněm. Nicméně jak praví severská legenda legend, Leiftrasi a Líf, muž se ženou se při ragnarøkkru skryjí ve kmeni mohutného Yggdrasilu, který všemi světy prorůstá a klenbu Valhally svým listovím ovívá, soumrak bohů přežijí a opět založí rod lidský.

Státní svátek se kvapem blíží a je opravdu neuvěřitelné, jak ten čas letí. Celá Sametová revoluce je vlastně již jen součástí jakýchsi dávných dějin, o kterých si současné generace jen čtou z internetových médií a slyší vyprávění letitých pamětníků, stejně jako o polární záři, která byla toho dne překvapivě viditelná i u nás. Zvolna také odchází lidé, kteří zažili budování komunistického ideálu ve své neradostné realitě. Na jedno by se však nemělo zapomínat.

Je obdivuhodné a jsem na to docela hrdý, jakým způsobem se mí spoluobčané sami a bez cizí pomoci vypořádali s přechodem od komunistické totality do normálního světa, jak se jim podařilo zvelebit ze špinavé tmavé šedi naši republiku a vytvořit z ní standardní západní zemi s prosperující ekonomikou a velmi slušným sociálním státem evropského typu, přičemž si zároveň dokázali zachovat dost zdravého rozumu na to, aby oproti svým západním sousedům zůstali trochu konzervativní a docela liberální v tom dobrém smyslu a doposud úplně nepodlehli nejrůznějším moderním teoriím valícím se na Evropu z anglosaského světa. Přeji si, aby tomu tak bylo i nadále a pevně doufám, že období momentální nesvobody jednou skončí a nejen naše země, ale i celá Evropská unie se opět vzchopí a postaví se opět na místo, které jim ve světě náleží.

Hold-Up, chřipková diktatura národního státu

Náš Doník již nemá šanci a definitivně skončil, nastupuje nová tvář Ameriky, nová blankytně modrá naděje Joe-blue-wave-Biden-něco-jako-J-Dean-cosi-Aleluja, svět je spasen. Ale to je již vlastně stará a prachem zaprášená zpráva, která v dnešním uspěchaném světě těžko někoho zajímá.

Ve francouzském mediálním prostoru před pár dny vypukla nová bomba, jež je spojená s chřipkovou diktaturou národního státu a svobodu omezující činností národních politiků. Dokumentární film „Hold-Up“ o plánu chřipkových alarmistů a zelené rakoviny lidstva na novou pokrokovou verzi kapitalismu a globálního systému světového pořádku vyvolal obrovskou vlnu reakcí na všech oficiálních mediálních frontách, ač je zatím vesměs všude cenzurován a jedná se vlastně o čistý underground.

Během pandemie Covid-19 jsme mohli za instrumentace a velké podpory nejrůznějších médií pozorovat výměnu protikladných názorů mezi doktory, různými odborníky, profesory, politiky a jinými experty. Vědecká obec byla zdiskreditována také a to například během aféry Lancet. Vědecká rada, která má řídit obranu proti pandemii, je za pomoci mnoha důkazů otevřeně nařčena z nedostatku kompetence a arogance. A co my v tom všem? Co si máme myslet? Jak vyhodnotit všechny tyto informace? Komu máme věřit?

To jsou otázky, na které se pokouší odpovědět dokument Hold-Up a během setkání se zdravotnickým personálem, výzkumnými pracovníky, odborníky a právníky se snaží nabídnout jiné vysvětlení celé té bezprecedentní krize, přičemž odsuzuje hromadu vládních opatření, která jsou ve své většině považována za neúčinná,“ píší autoři dokumentu na stránkách projektu.

Takřka tří hodinový film byl natočen za pomoci crowfundingu (dobrovolné individuální financování na platformě Ulule) a další sbírka financí aktuálně probíhá na Tipeee. Po dokončení byl na základě smlouvy distribuován za poplatek necelých pěti € na platformě Vimeo, kde byla po několika dnech jeho distribuce zastavena, stejně jako bylo vysílání zrušeno na serveru Dailymotion a komunikační kampaň cenzurovaná na Facebook. Film je nyní ve francouzské verzi k dispozici zadarmo na stránkách produkce Tprod a to zprostředkovaně díky platformě Odysee. Dočtete se tam i další potřebné informace o natáčení filmu a o současném dění kolem jeho vysílání.

Ve filmu je během dvou třetin ukázáno a různými odborníky argumentačně vysvětleno chaotické řešení celé krize kolem pandemie Covid-19 ve Francii i jinde, jsou předloženy názory a proti názory vědců, lékařů, politiků a známých osobností na téma oné chřipky a na nutnost a opodstatněnost vládou přijatých opatření, aby se v jeho závěru dospělo k hypotéze, že virus byl uměle vytvořen v laboratoři a jeho následné rozšíření je zároveň s klima alarmismem využito světovými elitami ze Světového ekonomického fóra a podobně k tzv. Global Reset, tedy jakémusi restartu kapitalismu na novém pokrokovém modelu, jak jsem již psal výše. V tom má film společné rysy s jinými dokumenty o tzv. konspiračních teoriích, nicméně intenzita a velikost naprosto bezprecedentní kontra ofenzívy v celém mediálním francouzském prostoru je natolik překvapivá, že vás snad musí napadnout myšlenka, že se film trefil do černého. „Když někoho vystrašíte k smrti, můžete si s ním dělat, co chcete,“ říká jeden z protagonistů v dokumentu a mne napadá jen to, že pravdivost onoho výroku je takřka absolutní.

Díky YouTube se můžete podívat na propagační šot, ve kterém je vidět, jak film asi vypadá a jakým způsobem autoři dokumentu pracovali. Ukázka se zabývá tím, že v krátkosti popisuje onu profesionálně vedenou kampaň a obchod se strachem, jenž vede k naprosto bezprecedentnímu omezení občanských svobod v celé Evropě snad kromě Švédska a Běloruska, k „uvěznění“ zdravého obyvatelstva v domácím vězení a k jeho dominantním státním ujařmení náhubky, k vyhlášení zákazu vycházení a k naprostému zabrždění mnoha ekonomických odvětví, no a ve svém možném důsledku k pozvolné likvidaci Západu a jeho ekonomiky.

Je ve francouzštině, na anglické verzi filmu i propagačních materiálů se ještě pracuje, nicméně si můžete vpravo dole v parametrech kliknout na titulky, najít si automatický překlad, kliknout na něj a vybrat si češtinu. Umělá inteligence to pak přeloží za vás. Sice občas zmateně a nepřesně, ale smysl sdělení si podle mne zhruba domyslíte. Předpokládám, že se jedná o natolik explozivní materiál, že se brzy objeví v našem mediálním prostoru i jeho do češtiny přeložená verze. Pokud se vám to nepodaří, můžete to zkusit s počítačem přímo na YouTube odkazu.

Náš Doník to projel

Američané si zvolili prezidenta. Nad volebním výsledkem se sice zvolna vznáší jakási těžce definovatelná vůně avantgardy a je tak nějak neobvykle okořeněn reálným vstupem postapokalyptické komiksové série Živí mrtví do volebního procesu a podobně neotřelými exotickými ingrediencemi odněkud z daleké banánové republiky, nová exekutiva však přesto vyhrála a pochybuji o tom, že se to Trumpovi podaří nějak zvrátit. Být Američanem, volil bych kandidáta republikánů. Jeho prohru však nevnímám jako žádný konec světa a může to mít i pozitivní aspekty pro Evropskou unii, k čemuž se ještě vrátím.

Oboustranně vyhrocená a velmi agresivní předvolební kampaň je možná logickým důsledkem Trumpovy vyhraněné politiky, jeho administrativu však nepovažuji ani za fašistickou, či národně socialistickou, jak je tomu nejen u nejrůznějších amerických radikálů z Antify, ale i z uměleckého prostředí viz například song z poslední desky legendárních otců hip hop rapu The Public Enemy o zabijácích z Bílého domu a nacistickém gestapu, nového prezidenta a ani jeho viceprezidentku zároveň nevnímám jako nějaké komunisty, jak se zase mnozí snaží naznačit ze strany druhé.

Donald Trump, ať je již jakýkoliv, se do historie amerických prezidentů zapsal již tím, že zbořil tradiční představy o fungování profesionálního politika a dělal to tak nějak po svém a způsobem docela nevídaným, čímž si rozhodně nezískal ani přízeň médií a patrně ani úřednického aparátu. Ano, byl to prezident svérázný a docela nevyzpytatelný, ale nelze také opomenout jeho velké úspěchy a je třeba zdůraznit, že jeho politika takřka zrušila nezaměstnanost v USA, přičemž ekonomika zdárně funguje i navzdory chřipkové krizi. Na mezinárodní scéně se po dlouhé době zařadil k prezidentům, kteří nejenže nerozpoutali válečný konflikt, ale zároveň stáhli americké vojáky z míst napětí zpět do USA, v mezinárodní politice zároveň reálně přispěl k posílení míru mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. O jeho předchůdci Obamovi, jenž získal Nobelovu cenu za mír asi jen díky tomu, že se jedná o občana USA tmavší pleti, se něco podobně pozitivního rozhodně říct nedá. Sice uměl hezky řečnit o vzletných humanistických ideálech a zkušeně prodávat naději svým příznivcům, ale u těch slov to bohužel skončilo.

Vítěz prezidentských voleb, Joseph Robinette Biden jr., je dlouhodobým profesionálním politikem a zastupuje umírněné centristické křídlo Demokratické strany, dá se tedy očekávat návrat k tradičnímu pojetí politiky, jak jsme tomu byli zvyklí u dřívějších prezidentů. Ani on a ani viceprezidentka Kamala Harris nepatří k radikálně levicovému stranickému jádru, což považuji za hlavní a uklidňující moment celé volby. Ač datum oznámení vítěze voleb tiskem spadá na legendární sedmý listopad, žádný výstřel z Aurory se podle mne nekoná a žádná velká říjnová socialistická revoluce v USA neproběhne. Systém to rozhodně zvládne, střídání mezi demokraty a republikány je v Americe běžná věc, republikáni mají navíc v rukou Senát a ani v Kongresu si nevedou špatně, nehrozí tedy ani nějaké výrazné ústavní změny.

Amerika se však přece jen asi trochu mění a stále více občanů si přeje určité zdravotní a sociální jistoty, jak je známe u nás v Evropské unii a všeobecně v pojetí sociálního státu evropského kontinentálního typu. Posun od tradičního amerického individualismu k jakési formě všeobecné státní solidarity je možná způsoben měnící se strukturou amerického obyvatelstva, jak na to v jednom z posledních rozhovorů upozorňuje můj současný favorit na našeho příštího prezidenta Hynek Kmoníček, možná něčím jiným, těžko říct. Zdá se však, že se jedná o proces nezastavitelný a že ideál evropského sociálního státu a koncept sociálně tržního hospodářství si získává příznivce i za oceánem, což chápu, neboť se při vší nedokonalosti jedná o patrně ten nejlepší systém na světě. No a co se týče vztahů mezi USA a EU, pochybuji o tom, že budou základním principem americké zahraniční politiky, přivítal bych však, kdyby se opět otevřela jednání o vzájemné smlouvě upravující volný obchod mezi oběma nadstátními celky, která byla zastavena i kvůli státnímu protekcionismu již bývalého prezidenta Donalda Trumpa.

No a když je tématem úvahy volba amerického prezidenta, dovolím si na závěr přidat něco z amerického pop country rocku, který rád poslouchám, když někde jedu autem. Hromady podobné muziky si můžete naladit třeba na internetovém rádiu Kickin‘ Country.

Zpět na blog.

Konec jednoho Kelta

Tak jsem si nechal u izraelské firmy MyHeritage udělat v amerických laboratořích DNA test etnického původu a ke svému nemilému překvapení jsem se dozvěděl, že celý ten mýtus, který si dlouhodobě vytvářím o sobě a o svém keltství, je naprostá chiméra bez jakéhokoliv opodstatnění. No toto. V kolonce Irsko, Skotsko a Bretaň mám naprosto bezkonkurenčních 0%. Bůh je prostě velký šprýmař.

Můj etnický původ je z deseti procent balkánský (jsem skoro rumunojugoslávec jakýsi) z patnácti procent pocházím z oblasti Pobaltí, ze třiceti procent je skandinávský a čtyřicet pět procent mého DNA je zformováno ve střední a východní Evropě. Těch čtyřicet pět procent ze severu Evropy jsem opravdu nečekal a velmi mne to překvapilo, ještě více mne však udivila skutečnost, že v mém DNA nejsou stopy našich sousedů ze západu, tedy Němců a Francouzů. Italské a španělské kořeny jsem neočekával, zde se žádné překvapení nekonalo, stejně jako jsem nečekal, že by v mé DNA byly stopy po dvou větvích biblických národů vyvolených z rodu Abrahámova a jeho synů Izáka a Ismaela, mám tím na mysli semitské národy Židů a Arabů.

Nějakou dobu mně trvalo, než jsem si to všechno srovnal v palici a překopal celé doposud neotřesitelné paradigma, no a abych se přiznal, ještě s tím nejsem úplně hotový. DNA autentického Čecha (technický výraz Václava Klause) je zhruba jako na přiloženém obrázku. Našel jsem ho v článku Většina Čechů nejsou Češi, ze kterého jsem si ho dovolil převzít.

Cesty Páně jsou vskutku nevyzpytatelné. Celý život jsem tedy pátral nejen po Jeho podstatě, ale i po Jeho pro mne nejpřijatelnější symbolice. Studiem jsem prošel mytologii starého Egypta, věnoval jsem se teoreticky i prakticky taoismu, zen budhismu, esoterickým vědám nejrůznějším, našel jsem útěchu u keltského OIW, abych se nakonec v podzimu života dozvěděl, že patřím k jakýmsi brutálním runovým vallhalistům, kteří pro mne dodnes byli stejně nezajímaví jako křesťanství a podobné nauky z blízkého orientu.

Neuvěřitelné…

Co dál s tím, jářku, nebo co? Namísto kultivovaného keltského druida se ze mne stal třiceti procentní vikingský sekerník. K Odinovi do Valhally asi ve svém věku od keltského OIW nekonvertuji, to dá rozum, i když ty blonďaté Brunhildy mají cosi do sebe. Jen ta má obliba deště, sněhu, silného studeného větru a vůbec severu a nechuť k teplým krajinám se tak nějak definitivně vysvětlila způsobem zcela prozaickým. No a tak se nakonec na pomyslném hrobu jednoho virtuálního Kelta zrodil Viking, co nadělám, mohlo to dopadnout i mnohem hůř.

Bruselští EU bossové by mne asi měli naklonovat a rozmnožit jako primární produkt příští evropské populace matičky národů EU dobrotivé, nebo alespoň naložit do líhu a vystavit ve skleněném akváriu na vyvýšeném podstavci uprostřed evropského parlamentu. Se na to podívejte. Pocházím z keltsko-slovanské Moravy a můj DNA původ je slovansko-vikinsgsko-pobaltsko-balkánský, přičemž žiji v germánské části Francie.

Dokonalejší prototyp novodobého EU občana patrně neexistuje. Musím beze vší skromnosti uznat, že jsem unikátním svorníkem evropanství od západu k východu a od severu k jihu.

Skol!

Flegrovy temné věštby

Chřipkoví aktivisté mají patrně za cíl zlikvidovat globální světovou ekonomiku a bohužel se zdá, že jsou zatím mnohem úspěšnější než celá zelená rakovina lidstva vedená Grétou jurodivou. Letadla nelétají, podniky bankrotují, hospody a restaurace jsou zavřené a ekonomika na Západě se zvolna hroutí. To, co si zelený Bursík se Stropnickým, či Al Gorem kdysi dokázali představit jen v těch nejdivočejších snech a co létající a na plachetnici plovoucí Gréta nedávno statečně vyžadovala po světových politicích, se patrně i díky geniální profesionalitě čínských genetických inženýrů a virologů stalo realitou dnešního dne. Zatímco v Asii již chřipku takřka nemají a ekonomika jede na plné obrátky, Západ se zabrzdil a nebere to konce.

Chřipkoví alarmisté dosáhli svého a diktatura národních států opět sevřela občany matičky národů EU dobrotivé svými brutálními chapadly útisku a otroctví. Jistě, vypadá to velmi přehnaně a jedná se o jistý stupeň nadsázky. Ale ne tak úplně. Tzv. konstituční diktatura, jejíž trvání je časově omezené, již pod jiným názvem existovala v dobách starého Říma, byla několikrát použita i v USA od Lincolna až po Roosevelta a Obamu (pozastavení až zrušení ústavního principu Habeas Corpus) a například v Německu během Výmarské republiky (článek 48-2 Výmarské ústavy).

Chřipková diktatura národního státu podzimní české verze je o něco otevřenější, než byla její jarní fáze, nejsou zatím zavřené hranice. I její francouzská podoba je oproti jarní fázi lehce uvolněnější, významná část ekonomiky funguje a školáci chodí do škol. Orwellovo „1984“ se ve své prozatímní soft verzi realizuje tak, že v týdnu občan může s potvrzením od zaměstnavatele opustit domácí vězení a pracovat, načež se z práce vrátí domů a zůstane v izolaci. Víkend stráví v domácím vězení, které má dovoleno jednou denně na hodinu opustit s vyplněnou bumážkou v okruhu jednoho kilometru kolem místa pobytu. Podobná omezení občanských svobod se objevují i v ostatních státech Evropské unie. Hypermarkety jsou přes počáteční paniku, která byla přece jen o mnoho slabší než na jaře, plné zboží a zásobování funguje normálně.

Stalin v hrobě určitě puká závistí.

Podle obchodníka se strachem Jaroslava Flegra a těch jeho podle mne apokalyptických grafů chřipkového alarmisty, kterými vyvolává paniku a straší již tak vylekané občany ČR, bude od prvního listopadu v ČR 250 zesnulých na covid denně a poroste to den po dni až na 1000 denně od 1.11.

„Protažením přímky zjistíme, že už 1. listopadu, tedy za 9 dnů, zemře za den asi 250 lidí, kolem 20. listopadu to bude 1000 a před koncem listopadu 2000 lidí. Že za měsíc zemře za den tisíc lidí je prakticky jisté – ti už jsou dnes nakažení…

Zdá se, že profesor Flegr se ve svých grafech a výpočtech poněkud spletl, neboť jak můžete posoudit v denním tisku, podle posledních údajů se situace tak hrozivě nevyvíjí.

Počet úmrtí lidí nakažených koronavirem v sobotu stoupl o 104, což byl nejnižší denní nárůst množství zemřelých za posledních 11 dní. V pátek bylo ale množství úmrtí podle aktualizovaných údajů ministerstva rekordní. Původně úřad uváděl, že v pátek přibylo 121 mrtvých, ale nyní ministerstvo údaj o pátečním počtu zemřelých změnilo na 176, což je nejvyšší denní nárůst za celou dobu epidemie. Za říjen zemřelo dohromady přes 2 500 lidí s covidem-19, což představuje většinu z celkového počtu 3 251 mrtvých od začátku epidemie.“

Tedy, abych to zjednodušil, v pátek zemřelo sto sedmdesát šest občanů ČR a v sobotu sto čtyři, přičemž příčina úmrtí je nejasná, není uvedena s přesností, na webu ministerstva zdravotnictví se pouze uvádí v počet zesnulých v souvislosti s covidem. Do toho všeho ještě přišly výsledky plošného testování na Slovensku a dozvěděli jsme se, že katastrofální jedno procento obyvatelstva je nemocné. Ano, pokud k těmto číslům přistoupíme bez emocí a pokusíme se objektivně posoudit tuto děsivou apokalypsu, je zcela a bez jakékoliv diskuze skutečně nutné všechno zastavit a všechny zavřít doma. Nezdá se vám, že si z nás všech někdo již nějakou dobu dělá obrovskou legraci a že se někde v matrixu stala chyba? Mně to tak tedy opravdu připadá.

Pokud máte rádi špinavý sound z konce sedmdesátek a začátku osmdesátek, osloví vás možná tato švédská kapela Viagra Boys, která do současného kabátu oblékla takový jakýsi mix Stoogies, Talking Heads, Chadimových Extempore a dalších podobných kapel z té doby velkého hudebního kvasu punku novovlnného.

Souboj národovců pokračuje

Skončily krajské a senátní volby a za zmínku zejména v těch krajských podle mne stojí několik trendů, mezi nimiž mne nejvíce potěšil propad KSČM symbolicky navíc předznamenán nešťastným pádem ze střechy jednoho z jejích poslanců, kterému samozřejmě přeji brzké uzdravení. KSČM žádné uzdravení nepřeji a jsem rád, že se konečně vytrácí z politického prostoru.

Podle očekávání vyhrálo hnutí ANO, nicméně se začíná ukazovat, že má jistý strop, který zatím nedokáže překonat. Jeho výhra navíc není natolik podstatná, aby buď mohlo samo vládnout, či se bez něho nedala postavit vládnoucí koalice. Dochází tedy k tomu, co premiér Babiš v sobotu na ČT24 rozebral a následně nazval spiknutím nenávisti: „Takže se spojí devět stran. I deset. Za každou cenu proti hnutí ANO. Taková je politická realita, taková je atmosféra. A nám nezbývá nic jiného, než to akceptovat, i když tomu nerozumím.…“ Ke stejnému fenoménu se v neděli na Primě vyjádřil i prezident Zeman, jenž ho pojmenoval spiknutím poražených a spojením trpaslíků, ze kterého vznikne velký trpaslík, ale nikoliv obr. Místopředseda ANO Faltýnek, jenž také patřil k diskutujícím v Partii, k tomu pak dodal, že dle jeho současných informací v krajích, kde to je jen trochu možné, dojde k pokusu o vyšachování ANO.

Po víceméně stabilním výsledku hnutí ANO, což je opravdu slušný úspěch, se ukazuje druhá tendence, která by se dala obecně shrnout do hesla všichni proti Babišovi, ale která neplatí absolutně, viz výsledek jednání v Moravskoslezském kraji, kde zůstává u moci stávající koalice s ANO-ODS-KDU-ČSL. Dostala se do ní ještě ČSSD, přičemž SPD, Piráti a KSČM zůstávají v opozici. Předseda Pirátů Bartoš na Primě poznamenal, že ani podle něj se nejedná o nějaké všichni proti Babišovi, neboť pro Piráty je důležitý i jistý stupeň stejnorodosti možného společného programu, což je logické. Je těžké uhodnout, jakým způsobem se budou vzájemná stranická jednání v jednotlivých krajích vyvíjet, s takřka naprostou jistotou lze však říci, že z deseti krajů, kde ANO vyhrálo, hnutí nezíská všech deset hejtmanů.

Třetím trendem je již výše zmiňovaný propad KSČM a vlastně celé levice, neboť i pro dříve dominantní ČSSD skončily volby velkým neúspěchem. Pokud se tento trend potvrdí i příští rok, bude mít ANO ztíženou vyjednávající pozici, protože počet možných politických partnerů skončí na SPD Tomia Okamury, která naopak posiluje, a není vyloučené, že posílí ještě více. Nedovedu si představit, jestli je premiér Babiš ochotný vstoupit do koalice s SPD a jakým způsobem by se vyrovnal s extrémním postojem SPD k Evropské unii, stejně jako si nemyslím, že by Okamura ze svých požadavků vůči EU v rámci koaliční státotvornosti něco podstatného změnil, nicméně tato možnost samozřejmě existuje, i když zatím není aktuální.

Národovecká scéna v ČR není nafukovací a počet možných voličů těchto stran má jisté meze. SPD se podařilo pozvolna vybudovat dominantní pozici a národoveckou scénu ovládnout, ostatní strany jako DSSS, či Národní demokracie a podobně jsou pouze bezvýznamným planktonem. Jediné hnutí, které ještě neřeklo poslední slovo, je Trikolóra Václava Klause ml., jež sice v krajských volbách nijak nezazářila, ale zároveň úplně neprohrála a zůstala jí naděje na postup do Sněmovny. V průzkumech veřejného mínění se Trikolóra dlouhodobě pohybuje kolem tří procent a zhruba stejným způsobem dopadla i v těchto volbách.

Velmi pochybuji o tom, že by Václav Klaus momentálně Trikolóru rozpustil a vstoupil jako řadový člen do SPD, již v ODS ukázal, že je spíše sólovým hráčem a má ego lídra. Nemyslím si, že by ještě dokázal akceptovat nějakou nižší pozici. Trikolóru jsem od svého vzniku považoval za takovou alternativu pro vzdělanější a inteligentnější národovce, jejichž počet ale také není významný. Dosavadní vývoj Trikolóry se stále ubírá tímto směrem. Je méně razantní, méně konfliktní a méně extremistická než SPD, i vzhledem k EU se vymezuje smířlivěji spíše jako taková strana mírného pokroku v mezích zákona, no a je zákonitě méně mediálně viditelná než Okamurova SPD. Nakonec i samotná přítomnost Václava Klause staršího ve hnutí je slušnou zárukou toho, že Trikolóra nesklouzne k nacionálnímu extremismu.

Jsem toho názoru, že čím více voličů získá Trikolóra, tím více se to negativně projeví na volebním výsledku SPD a dostávám se tedy k meritu této úvahy. Trikolóra sází hlavně na příští volby a předpokládám, že její předvolební boj bude mnohem výraznější než doposud. Jako eurofederalista a zastánce globálního kapitalismu si nepřeji významnou pozici národoveckých stran a hnutí v Evropské unii, neboť státní protekcionismus podle mne škodí volnému mezinárodnímu obchodu.

Přeji si však, aby Trikolóra nezanikla a podílela se tak na menším úspěchu SPD, přičemž ideální stav by podle mne nastal, kdyby se oba dva politické subjekty vzájemně vyrušily a nedostaly se do Sněmovny, k čemuž však patrně nedojde. Líté klání autentického a neautentického Čecha (terminologie našeho bývalého pana prezidenta v souvislosti s Karlem Schwarzenbergem) budu sledovat s neutuchajícím zájmem a oběma borcům přeji tu nejlepší kondici a co největší tah na branku. Uvědomuji si zároveň, že se obě dvě strany k mému nemilému překvapení mohou také dostat do Sněmovny a vytvořit s ANO trojkoalici, ale takový je již život.

Bojkot Netflixu a Charlie Hebdo, dvě tváře současné Ameriky

V dnešní úvaze se rozepíši o dvou mediálně vděčných aktualitách. Jednou z nich je týdeník Charlie Hebdo z doby začátku procesu s islámskými teroristy, v němž mne zaujal článek uprostřed tiskoviny, druhou je americká kampaň bojkotu platformy Netflix kvůli francouzskému filmu „Mignones“. Obě dvě události popisují současnou tvář americké společnosti a zároveň stav svobodného světa, který je mně blízký a který si přeji zachovat v maximální možné míře, obě dvě události navíc svým způsobem kupodivu souvisí.

V Paříži začal soudní proces se skupinou obviněných, kteří se nějakým způsobem podíleli na atentátu v redakci Charie Hebdo, ze čtrnácti souzených jsou tři obvinění nezvěstní, jeden je souzen na svobodě, ostatních deset obviněných je od té doby ve vězení, tři hlavní aktéři teroristického komanda byli policií zastřeleni v následujících dnech po atentátu. Charie Hebdo při té příležitosti připravil zvláštní vydání a na titulní stránce se opět objevily karikatury proroka Mohameda, jež před pěti lety rozpoutaly všechno to nepochopitelné vraždění.

O tom všem ale psát nechci, ani o tom, že francouzský prezident při té příležitosti již podruhé tento rok prohlásil, že Francouzi mají právo na blasfemii a zároveň dodal, že karikatura není projev nenávisti, zaujala mne jiná věc, článek v týdeníku, jehož autorem je Laure Daussy a jenž se jmenuje „Cancel culture, nové fatwy přicházející zleva“.

Jak je patrné již z názvu, článek popisuje nový společenský fenomén v USA, tedy tzv. cancel culture, což je jakási jiná forma cenzury charakterizující levé názorově politické spektrum společnosti. Oproti cenzuře se nesnaží odstranit nepohodlné části nějakého textu, či jiného myšlenkového projevu, ale útočí přímo na osobu, jež si onen společensky nepřijatelný názor dovolila pronést, či nějakým způsobem zveřejnit. Útok není fyzický, s pomocí sociálních sítí se nositelé správného názoru snaží zlikvidovat autora nevhodného myšlení profesionálně a společensky a to tak, že ztratí práci a přestane mít možnost cokoliv dál editovat, napsat, či jakkoliv se veřejně vyjádřit.

„Když je někdo považován za nositele urážlivých názorů, stane se objektem nátlaku za pomocí peticí a šikany z internetového prostředí. Cílem je, aby nadále nebyl nikde zván, nebyl čten a poslouchán, jeho produkce není hodna zájmu. Celý jeho dosavadní život je jakoby navždy znečištěn slovy, která pronesl, nebo napsal,“ uvádí autor textu vysvětlení od pedagoga v USA a tvůrce knihy „Diktatura identit“ Laurenta Dubreuil.

V článku je uvedeno několik případů z univerzitního a novinářského prostředí v USA, které se vesměs v médiích probíraly i u nás, neopomněl zmínit i případ autorky Harryho Pottera, spisovatelky J.K.Rowling, a smršť kritiky, která se na ni snesla, když si dovolila prohlásit něco ve stylu, že žena je osoba, která má menstruační cyklus, a navíc se ještě ke vší hrůze pokusila veřejně bránit jistou vědeckou pracovnici Mayu Forstater, která byla vyhozena z práce za uveřejněný názor o tom, že muž se nemůže biologicky řečeno stát ženou a naopak.

Laure Daussy, jenž se kriticky staví proti podobně přehnanému extremismu bojovníků dobra z okruhu feministických, antirasistických hnutí a aktivistů za individuální práva LGBT menšiny, si na několika případech všímá skutečnosti, že se tato vlna začíná zvolna přelévat z USA do Evropy a také do Francie, no a celou levicovou cancel culture srovnává v závěru článku s projevy radikálního islamismu, tedy s tím, co se stalo ve Francii studentce gymnázia Mile, která na Instagramu napsala, že Korán je náboženství nenávisti a nazvala ho pak ještě poněkud vulgárněji. Mila obdržela několik stovek tisíc vyhrůžek smrtí. Sice se jí veřejně zastal prezident Macron a to byl první moment, kdy letos prohlásil, že Francouzi mají právo na rouhání, ale dívka stejně musela obrazně řečeno vymazat svůj dosavadní život, změnila gymnázium, bydliště a zmizela ze sociálních sítí.

S názory, které jsou ve článku uvedené, můžeme souhlasit, nebo nesouhlasit, nečekal jsem však, že se pro mne docela překvapivě objeví ve víceméně ultralevicovém týdeníku, a to je hlavní důvod, proč jsem se o této kritice jedné z podob amerického levicového extremismu zmínil.

Další podobný případ, kterým se budu zabývat, zase hýbe zejména opačným politickým spektrem v USA, čímž mám na mysli používání obdobných metod konzervativní pravicí, příznivci republikánské strany a konspiračního hnutí QAnon. Minulou středu zařadila placená platforma Netflix do svého programu v USA francouzský film Mignonnes (v angličtině Cuties). Pro jeho propagaci v USA zvolila provokativnější plagát, než je ten původní francouzský, no a strhla se velká mela. Petici, která kvůli tomu požaduje bojkot Netflixu, již do minulého čtvrtka podepsalo přes dvě stě tisíc nespokojenců. Do akce se zapojili i politici z Republikánské strany jako třeba kalifornská kandidátka do Sněmovny reprezentantů. Ta upozorňuje na skutečnost, že v USA je dětská pornografie ilegální:

Děj filmu, jehož scény podle mne nemají s dětskou pornografií nic společného, i když místy hraničí s jistým stupněm sexuální obscénnosti, pojednává o střetu tradiční islámské konzervativní kultury se světem kultury západní, kultury těla a jeho sexuálnosti. Jedenáctiletá Ammy žijící v sídlišti na pařížském předměstí se pokouší odpoutat od tradiční africké rodinné islámské komunity a najde si partu kamarádek, které se připravují na taneční soutěž. Samozřejmě, že vše nahrávají na sociální sítě a v honbě za co nejvíce fanoušků přidávají na sexualitě. Konkurz nakonec proběhne a Ammy se před koncem představení rozpláče a uteče z jeviště domů ke své matce. Při návratu se ještě setká s tetou, která vede jakousi mešitu pro ženy v paneláku, kde bydlí, a která ji vynadá kvůli jejímu oblečení a současnému životnímu stylu. Maminka se jí zastane a vezme ji do náruče. Ammy na konci filmu odloží „sexy“ oblečení i tradiční africké šaty a jde si hrát před dům s dětmi v tričku a džínsech s rozpuštěnými vlasy.

Film popisuje střet dvou extrémních protikladných životních vizí očima mladého děvčete a režisérka v něm vychází z vlastních životních zkušeností a z reálných událostí. Myslím si, že jde o citlivý ponor do duše malé holky a o popis jejího vnitřního boje o své vlastní místo v jiném světě, než je svět jejích rodičů a jejího etnika. Ano, některé scény jsou lehce provokativní, ale děti zůstávají oblečené a myslím si, že reakce amerických konzervativců je více než přehnaná.

Mluvčí Netflixu na dotaz agentury AFP uvedl, že se jedná o sociální sondu namířenou proti sexualizaci dětí, jež ukazuje tlak a diktát, kterému mladá děvčata čelí na sociálních sítích a obecně i ve společnosti. Všem, kteří si myslí, že se jich tato problematika nějak týká, doporučuje, aby se na film podívali. Netfix změnil plagát a omluvil se za použití nevhodné upoutávky.

Svět, ve kterém žiji, se mění a je jiný, než byl v mém dětství, což je vzhledem k mému věku normální. Mám pocit, že i lidská civilizace se mění a přerůstá do jakési globálnější a mnohem heterogennější podoby. Některé aspekty té změny vítám, jiné mne znepokojují. Myslím si však, že extrémní názory a postoje ať již zleva nebo zprava, které nesdílím, ať se již jedná o názory ideologické, nebo náboženské, jsou asi někdy nutné k tomu, aby se ve vzájemném střetu otupily a zvítězil zdravý lidský rozum a jakási obecná humánnost, lidskost. Vždyť i Rusové přece mají rádi děti, jak kdysi zpíval Sting.