Nekončící diktatura

Vynikající pracovní nasazení Evropské komise vedené skvělou předsedkyní Ursulou von der Layen přineslo slíbené výsledky, úžasná matička národů EU dobrotivá je natolik přehlcená vakcínami proti chřipce, že se třeba u nás likvidují přebytky s prošlou lhůtou a ruší se zbytečná očkovací centra, jinde se zase rozdávají do zemí třetího světa, nicméně sedmdesát procent občanů EU dostalo před měsícem obě dvě dávky ze schválených vakcín a slib Evropské komise, že většina občanů v Evropě bude do konce léta naočkovaná, byl splněn.

„Na co tedy ti národní diktátoři ve chřipkových diktaturách národních států čekají?“ ptám se udiveně. Naivní snílek mého typu by očekával, že se s tím šikanováním a fízlováním občanstva skončí a začne se opět žít způsobem, jenž by se alespoň rámcově blížil období před nastolením národních diktatur. Ale ono nic, vypadá to prostě tak, že se podvolení ovcí politikům velmi zalíbilo a naprosto jim vyhovuje.

Ale jakoby to nestačilo, nepříjemnosti se prostě asi musí valit v mnoha různých vlnách. Zatímco jeden typ extremistů, jako jsem třeba já společně s bývalým prezidentem Václavem Klausem, od začátku nesouhlasí s diktaturou a svobodu individua by neomezoval (osobně jsem pro to, aby byla chráněna riziková část populace a ti, kteří si to přejí, v nejhorším by mně vyhovoval například švédský způsob řešení celé té nemilé události), druhá skupina extremistů je nespokojena s liknavým a  podle nich nedostatečným zásahem státu do ústavou garantovaných občanských svobod, jenž údajně vedl ke zbytečnému počtu zemřelých.

Poroby chtivé ovce se třeba ve Francii normálně asi zbláznily, zhoufovaly se, podaly hromady trestních oznámení a bývalá ministryně zdravotnictví, bývalý premiér a současný ministr zdravotnictví mají na krku proces, jenž začal v pátek. Trestní čin ohrožení života, ocitáme se tak v oblasti trestního práva, což už není žádná legrace. Tomu všemu zhruba před půl rokem předcházel zásah policejních složek v jejich domovech a pracovnách, přičemž jim byly zabaveny všechny počítače, hard disky a podobně.

To je již skutečně a úplně postavené na hlavu. Toto. Podobní sadomasochisté, milovníci řetězů a silného státu, jenž řídí a sleduje životy lidí, prostě ještě dávají do rukou pádnou argumentaci všem těm národním diktátorům. A tak zatímco z jedné strany mne ničí globální západní zelená rakovina lidstva, ze strany druhé mne neustále drtí chřipková diktatura národního státu.

Nic, no, jdu se raději zase ponořit do hudební tvorby, abych nerozmlátil internetový počítač kladivem. Si pomalu připadám jako kdysi dávno za komunistů, kdy jsem si vytvořil svou bublinu a žil jsem ve vnitřním světě. K hudbě jsem se po více než dvaceti letech vrátil loni během takřka dvou měsíčního domácího vězení, které stát kvůli té zpropadené chřipce uvalil na zdejší obyvatele, no a letos na jaře jsem do toho skočil opravdu s velkým nasazením a věnuji tomu takřka veškerý volný čas, jenž mám k dispozici po návratu domů z práce. Úplně mě to pohltilo.

Coby nebibloidní pohan pracuji na delším tématickém projektu, jenž se zabývá severskou mytologií a Vikingy, no a případným zájemcům přikládám k poslechu nejnovější song „Los guerreros de la muerte“, který jsem po měsíci a něco dodělal tento týden. Mix ještě není úplně hotový a určitě ho ještě pročistím a vyvážím lépe, ale i tato verze je již podle mne akceptovatelná. Chtěl bych k tomu ještě dodat, že se jedná o pro mne  dost důležitou skladbu, již od začátku nahrávání jsem vnitřně tušil, že je to opravdu ono. Myslím si, že se mně v ní zatím nejlepším způsobem podařilo zhmotnit sdělení, které bych chtěl předat. A to jak hudebně, tak i textově.

Song, který je postaven na jihoamerické rytmice, graduje ve třech slokách od takového latino popu přes druhou tak trochu hip-hop rap sloku až k tvrdšímu rockovému konci s vikingskými válečnými bubny a podobně. Do globální evropštiny, kterou při tvorbě používám, jsem tentokrát vybral angličtinu a španělštinu s krátkou švédskou vsuvkou. Dost bylo řečí, tady to máte:

Los guerreros de la muerte

I. Still on the road.  Ready to fight.  We are Vikings.  Sunshine and moonlight. We are a rock.  In a stormy sea.  Nordic power.  Hard and free. Nine long nights.  In the cosmic tree.  Odin’s gift.   Mead and glee. Mystery runes.  Storm and rain.  We are Vikings.  Joy and Pain.

R: You can smell the fear. Ou – jée.

The warriors of death.  Skål!

Vikings  from  hell. Ou – jée.

Scandinavian  dark breath. Skål!   

II. Respiras con dificultad. El miedo te aplasta. Los guerreros de la muerte. Basta. Mujeres y niños en la ciudad. Te acuerda. Los Vikingos. Puta de mierda. La batalla se acerca. El miedo te aplasta. Ya puedes verlos. Ya basta. Las campanas están sonando. Te acuerda. Los Vikingos. Puta de mierda.

III. The enemy was. Brave and strong. The fight was fierce. Bloody and long. Gods of the North. Axe and bow. Drunk on victory. Here and now. Like Odin’s spear. And hammer of Thor. For the brave only. Valhalla door. A mighty wind. In a stormy sea. We are Vikings. Hard and free.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

Prezident Macron, prorok Mohamed, kočka a člověk

Je okurková sezóna a Francie se teď baví demonstracemi proti novému zákonu o covid pasech, které bohužel nejsou natolik masové, aby na nastupující novodobé totalitě něco změnily. Sám jsem byl před pár týdny na jedné z nich ve Štrasburku, ale před koncem jsem se vrátil domů. Nejhlasitější byli nejrůznější bojovníci proti kapitalismu, levičácké Žluté vesty a podobná směsice. Je vůbec zajímavé, že stejně jako v ČR se i ve Francii rekrutují „bojovníci“ za svobodu proti chřipkové diktatuře národního státu zejména z prostředí ultralevice, odborů a tzv. ultrapravice, tedy kolektivistických národovců. Zavedené strany jdou i tady více méně s oficiálním světovým proudem, no, chovají se prostě tzv. státotvorně.

Mám pocit, že všechno to, co jsme viděli v různých filmech z budoucnosti o centrálně sledované společnosti, se prostě a jednoduše stává realitou a občané jsou ještě vládám vděčni, protože podlehli neustále propagovanému strachu a mají pocit, že je vlády chrání před pandemií. Myslím si také, že se to všechno politikům podaří protlačit a že se svobodomyslní občané ještě budou za pár let hodně divit.

V kontextu těchto událostí se na jihu Francie objevilo několik reklamních ploch s plakátem prezidenta Macrona s Adolfovým knírkem a velkým nápisem: „Poslechni! Očkuj se!“ Chtěl jsem o tom něco napsat, ale hned se to dostalo do všech našich hlavních zpravodajských médií, takže je to již vlastně zbytečné. Jednoho aspektu si přece jen všimnu.

Emanuel Macron se několikrát v médiích vyjádřil, že Francouz ve Francii se může rouhat a postavil se tak jednoznačně na obranu těch, kteří ať již karikaturami, nebo nějak jinak, kritizovali islámského proroka Mohameda, nebo Alláha (arabský výraz pro Boha). Nyní však na srovnatelný žert, jenž je namířen proti jeho osobě, reaguje tak, že podal trestní oznámení kvůli veřejné urážce prezidenta republiky na tvůrce happeningu, což je podnikatel z města Toulon.

Michel-Ange Flori, autor kampaně, jenž je známý podobnými kousky, k tomu na Twitteru podotkl: „ Dozvěděl jsem se, že jsem na základě žaloby prezidenta republiky předvolán na komisariát v Toulonu. A tak v macronii si můžeme dělat srandu z prorokova zadku, což je satira, ale zesměšnit prezidenta coby diktátora, je rouhání.“ Celý tento úvod mne vede ke konstatování, že to, co jsem si dlouhodobě myslel o Francii a co vysvětluje i její specifickou a mnohem tvrdší formu sekularizovaného státu, než je tomu v anglosaském světě, nebo třeba i u nás, je patrně pravdou. Stát je ve Francii nad náboženstvím a prezident patrně stojí nad Bohem. Těžko říct.

Další věc, která mne nedávno opravdu překvapila, je skutečnost, že ve Velké Británii dostal pětiletý trest vězení muž, jenž utratil několik cizích koček. Když si vzpomenu, že autor vraždy Čecha řetězem na kolo byl ve stejné zemi propuštěn na svobodu a řízení bylo zastaveno, kladu si mnohé otázky o tom, kudy se současný svět ubírá a přestávám mu rozumět.

Na závěr přidám k poslechu svou poslední skladbu, Yggdrasil Viking Blues. Jedná se o závěrečnou část triptychu Yggdrasil, což je strom světa zobrazující vesmír v severské mytologii. Do své eurořeči, kterou jsem začal v textech používat, jsem zařadil i ruštinu, ostatně Rusové mají k Vikingům blízko.

Tady je text refrénu:

Sang et amour. Blut und liebe. Blood and love. Кровь и любовь. Láska a krev. Hasta la vista, baby. Yggdrasil Viking blues.

No a tady je ten song, Yggdrasil Viking Blues:

Bibloidi coby škůdci lidské civilizace

Můj vztah k bibloidům se postupně vyvíjel. Od neutrálního postoje a dokonce i jistého obdivu k některým z jejich frakcí se nakonec přesunul k poznání o jejich všeobecné škodlivosti a vyslovené nedůvěře. Bibloidi v podstatě stojí za každým hlavním neštěstím, jež trápí lidskou civilizaci, a jejich neustálé mlácení se po hlavách trvající po dlouhá staletí až tisíciletí je opravdu frustrující. I ateisté na tomto poli odvedli záslužnou práci a je třeba spravedlivě přiznat, že vedle hrůz způsobených marxismem-leninismem je co se týče počtu nevinných obětí Hitler s jeho národním socialismem pouhý amatér.

Bibloidi pocházejí z biblického rodu Abrahámova a jeho dvou synů Izáka a Izmaela. Z prvního se stal mýtický taťka židovského národa a vzešli z něj mojžíšovci a ježíšisté, druhý je zase taťka národa arabského a poté, co archanděl Gabriel na pokyn biblického Boha obrazně nafoukal jednomu z jeho potomků do mysli svatý Korán, vznikla početná a neustále se rozrůstající frakce mohamedánská. Všichni bibloidi vycházejí z Bible svaté, kterou uznávají jako základ své víry, uctívají společného Boha a liší se pouze proroky a jejich Božím sdělením, jakousi cestou k propagaci slávy Boží, kterou každému z nich biblický Bůh patrně ve své touze po rozmanitosti vnukl způsoby odlišnými.

Je zvláštní, že se všechny tři frakce bibloidů velkou silou urputně naplavily do Evropy, podařilo se jim vymýtit původní evropská božstva a tradiční evropské náboženské systémy, které označili za pohanské, no a dodnes mezi sebou bojují o hegemonii v evropském prostoru. Nedokáži pochopit, proč Evropané té orientální myšlenkové náplavě z Blízkého Východu podlehli a proč se dali cestou revolučního myšlenkového progresivismu a opustili své doposud konzervativní postoje. Stála jim vůbec ta touha po novotách za to? Podle mne nestála. Asi to máme tak nějak ve své povaze a musíme za to obrazně řečeno dodnes platit.

I v matičce národů EU dobrotivé se bibloidi dokázali vecpat do hlavního dění a nejen politickou scénu zásadně ovlivňují jejich vzájemné třenice a vleklé neshody představované zápasem o dominantní pozici a ideologickou hegemonii. Při té příležitosti musím podotknout, že mne udivuje, jak i v dnešní době, kdy jde na internetu jednoduchým způsobem získat relevantní informace skoro o všem, mně stále ještě někdo s vážnou tváří dokáže tvrdit, že Alláh nemá s biblickým Bohem nic společného. Speciálně pro tuto sortu nevzdělanců bych chtěl zdůraznit, že arabské slovo Alláh je ekvivalentem českého výrazu Bůh, či anglického pojmu God, nebo francouzského slova Dieu a podobně, no a že se tedy jedná pouze o lingvisticko sémantický rozdíl výrazu, jenž v různých jazycích jiným slovem pojmenovává stejný fenomén.

Další skupina prázdných argumentů se vyznačuje tím, že si to všechno Arabové prý vymysleli a není to pravda. Jakoby víra v Boha a všechny náboženské systémy nebyly jen legendy a mýty, něco, co je rozumem neuchopitelné a tudíž nepoznatelné, jakoby víra byla vědou exaktní jako třeba matematika a fyzika, nebo co.

Celý život mne doprovází silný vztah k rostlinám a zejména ke stromům, které samozřejmě považuji za živé bytosti. Tak, jak všechno do sebe zvolna zapadá a nic není náhodou, stejně i základní pilířem severské mytologie, kterou jsem se nedávno začal zabývat, je Yggdrasil, nebo-li světový strom prorůstající vesmírem a všemi světovými říšemi. Stejnou symboliku používá i mytologie slovanská. K Yggdrasilu byl podle prastarých legend během osmi dní připoután jednooký severský Bůh Odin a zobrazení tohoto výjevu můžeme najít i na přilbici svatého Václava, otce národa českého, stejně jako dalšího Odinova souputníka, tedy jednoho ze dvou havranů, kteří každé ráno oblétnou svět a při snídani Odinovi nakrákají všechny poslední zprávy a novinky z domova i ze světa. Byli vlastně předchůdci internetu, dalo by se říct.

Yggdrasilu věnuji delší hudební opus, pohanskou osvětu jsem se totiž rozhodl šířit i touto cestou. Zatím mám hotovou první část, je to takový taneční rockový kousek a můžete si ho poslechnout kliknutím na odkaz, text je v několika evropských jazycích, jako občan matičky národů EU dobrotivé míním pokračovat v tomto stylu:

Yggdrasil and Odin’s Crows (house preludium)

Závěrem musím podotknout, že ten jejich společný biblický Bůh má asi velmi vyvinutý smysl pro humor a dělá si z lidstva opravdu hustou legraci, protože seslat národu izraelskému muže z jeho lůna a vytvořit z něho proroka Ježíše, aby národ izraelský za cosi potrestal a naštval, může jen velký humorista. A to ani nemluvím o následující fázi Božího úradku, tedy o seslání poselství svatého Koránu prostřednictvím archanděla Gabriela dalšímu ze synů národa izraelského, čímž asi chtěl pro změnu zase nějakým způsobem vyškolit jak mojžíšovce, tak ježíšisty. Další z možných vysvětlení onoho neštěstí, které bibloidi neustále vytvářejí, je to, že se patrně jedná o následek nějakého globálního karmického cyklu, jenž na lidstvo neúprosně dopadá a vede ho k tomu, aby se z něj poučilo a dospělo do vznosnějšího vývojového stádia. Zatím se to neděje, lidstvo je, zdá se, pořád nepoučitelné, apokryfní Boží sdělení nevidí a neposlouchá.

Pevně věřím tomu, že tak jako Odinův havran na přilbě svatého Václava nad světem každý den poletující a sám Odin na stejné přilbě k Yggdrasilu připoután, se i pohanství a tradiční evropští keltsko-slovansko-vikingští Bohové (nikoliv ta orientální náplava z Blízkého Východu, tedy mojžíšisté, ježíšovci a mohamedáni), jednou do Evropy v plné síle vrátí. Tak tomu doufám bude a já nepatrný se s pomocí pohanských Bohů všemi možnými způsoby přičiním, aby se tak stalo. Tak pravil Umwurf.

Skol!

Triptych Ragnarok (Soumrak Bohů)

Je opravdu neuvěřitelné, jakým způsobem se v dnešní době tvorba hudby zpřístupnila standardnímu amatérovi mého typu a jakými celkem dostupnými finančními prostředky lze dnes pořídit doma v kuchyni celkem slušnou demo nahrávku, která se dá normálně poslouchat jak v telefonu, tak v hi-fi věži. Přirozeně, že se dynamikou a kvalitou nedá srovnávat s finální nahrávkou z profesionálního studia, ale lidé dnes stejně poslouchají hudbu hlavně v telefonu, takže je to celkem jedno. S muzikou jsem přestal někdy před dvaceti pěti lety a všechny drahé nástroje a aparaturu, co jsem měl, jsem prodal. Jenomže teď národní politici nastolili tu chřipkovou diktaturu národního státu a vzhledem k tomu, že je všechno zavřené a nikam se nedá jezdit, tak se po příchodu z práce nudím doma.

No a když jsem tak jednou brouzdal po netu, navštívil jsem hudebniny Thomann v Německu a nakonec jsem si za čtvrtinu ceny amerického originálu koupil čínskou kopii Fendry Telecaster. Začal jsem si doma brnkat, přikoupil jsem si automatického bubeníka, zesilovač, pár základních pedálů ke kytaře a další kytaru. No a pak jsem si začal něco nahrávat s volně použivatelným a navíc celkem skutečně dobrým programem Audacity.

A ono mne to kupodivu chytlo natolik, že jsem si pořídil nový počítač jen na hudební tvorbu, Samplitude Music Studio od firmy Magix, což je komplexní home studio s virtuálními samplery a syntetizéry, lepší zvukovou kartu, lepší bedny, další kytarové efekty, profesionální studiový mikrofon na zpěv a tak dále a tak dále a jsem v tom momentálně až po uši. Není úniku, jak to tak vypadá, neboť stále zjišťuji, že mně něco důležitého chybí a musím si to koupit. Naposledy to byla MIDI klávesnice na ovládání virtuálních syntetizérů, abych nemusel hrát na housle a violoncello s myší od PC, nebo za pomocí klávesnice od počítače, což je velmi nepraktické. To je prostě pořád něco.

V mém věku je to již všechno jedno a na žádnou kariéru v pop kultuře nepomýšlím. Jen si obrazně stavím mandaly z písku jako tibetští mnichové, které čas jednou rozfouká. O nic nejde, nemám žádné cíle a žádné termíny, které bych musel dodržovat, jen se prostě bavím. Navíc mne to zcela pohltilo a dokáži celý den tvořit, nahrávat a mixovat způsobem, jenž je opravdu neuvěřitelný. Přestávám mít pojetí o čase a jsem v tom. Úplně na sto procent. Jak jsem již kdysi psal, nechal jsem si udělat DNA test etnického původu a mám mimo těch středo evropských i dost silné severské kořeny, což mne přivedlo ke studiu severské pohanské mytologie.

Doplňuji si znalosti o světě svých předků. No a když jsem tak pročítal severské ságy, závěr jedné z nich mne docela odrovnal. Popisuje se v ní historie Ragnara Lodbróka, kterou v trochu pozměněné verzi možná znáte z populárního seriálu Vikings. Válečníci na lodích zastavili u jednoho opuštěného dánského ostrova a zatímco kuchaři připravovali jídlo, zbytek Vikingů šel prozkoumat les. No a uprostřed lesa objevili obrovskou temnou dřevěnou mechem porostlou a deštěm smáčenou Modlu. Říkali si, kdo tu sochu vytesal a kterým bohům slouží, no a Modla k nim najednou promluvila a povyprávěla jim svůj příběh. Muži to shledali velmi zvláštním a po návratu o tom vyprávěli ostatním.

Úžasná atmosféra, pořád si to promítám v hlavě, úplně Ji vidím uprostřed lesů, opuštěnou a přece tak majestátní. Skrze stromy sviští poryvy studeného větru, z těžkých mraků se snáší proudy deště a z nedalekého přístavu šumí mořské vlny narážející na skalnatou pevninu. Jak monumentální. No a tato historka vlastně stála u zrodu triptychu „Ragnarok“, jehož tři skladby se dvěmi zvukovými kolážemi coby pocitovými vstupy na dokreslení si můžete poslechnout v přiložených odkazech. Bude mít další pokračování ve sledu nových zhudebněných příběhů, které budu postupně nahrávat. Příští připravený kousek se jmenuje „Tajemná modla“.

Nejsem žádný instrumentalista, umím jen trochu hrát na kytaru a na basu, no a za pomocí současných technických prostředků jsem se pokusil vytvořit něco, za co bych se nemusel stydět, což se mně podle mne i docela podařilo. Co se týče stylu, tak první skladba „Něco tu vázne“ je takové melancholicky folkové blues-ne-blues, druhá, tedy „Ragnarok, Soumrak Bohů“ je tak trochu stoner rock líznutý black metalem, no a třetí „Zrození nového světa“ je klasická keltská pop rocková Oi odrhovačka. Nejsou to žádná veledíla, ale posuďte nakonec sami, co je v dnešní době možné vytvořit v kuchyni pod hromadou pánviček a vedle pytle brambor za relativně rozumnou cenu. To „relativně“ bych přece jen zdůraznil, ono je to skutečně relativní.

No a na závěr bych chtěl podotknout, že celý triptych Ragnarok je koncipovaný jako do sebe zapadající celek, „Zrození nového světa“ je taková největší popůvka a proto jsem ji dal coby první upoutávku, nicméně je jen jednou částí z celkového obrazu. Pokud někoho z vás zaujala, je podle mne rozhodně lepší si poslechnout celý triptych, je to možné třeba na bandzone. Pokud ne, omlouvám se za ztrátu času, kterou jsem vám způsobil. Tak nic, no, příjemný poslech.

Pětitýdenní dovolená

Socky, nefachčenka a důchodci, což byli klasičtí voliči sociální demokracie, se přesunuli k ANO, ti skalní z této občanské subkultury zůstali u komunistů, pivní redneck národovci sociální demokracii nevěří, jsou pevně zakotvení u Okamury a jeho SPD, no a ti tzv. městští levicoví liberálové jsou u Pirátů, v tom je snaha názorové skupiny představované v současnosti zvolna neexistujícím ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem marná, ti ke zprofanovaným sociálním demokratům nepůjdou.

Je podle mne příznačné, že na volebním sjezdu ČSSD se do čela strany opět dostal Jan Hamáček, tedy představitel tradičního pojetí levice a jejího spojení s odbory. Ti, pro které je důležitější boj za Pepu Nováka a jeho prozření, že je vlastně ženou, nebo lépe řečeno, jakousi X binární osobností ani ženou a ani mužem, nebo jednou tak a jindy onak, se ve stranickém boji o ideologickou podobu sociální demokracie neprosadili, i když jakési své místo přece jen mají. Nechci tím tvrdit, že boj za práva nejrůznějších mikro menšin a proti toxické falické maskulinitě bílého muže není ve své podstatě noblesní, jen si troufám tvrdit, že se u nás obrací na zcela marginální voličskou skupinu, která na případný volební výsledek ČSSD vůbec nebude mít vliv.

Jsem toho názoru, že by se ČSSD měla opřít hlavně o legislativní prosazení pětitýdenní dovolené, což je sice bohužel nápad komunistů, nicméně se na tom může zachránit i sociálně demokratická levice a mohla by posílit, řekl bych. ČSSD má pořád za sebou odbory, což je přece jen stále velká síla, o kterou se může opírat. Pětitýdenní dovolená je podle mne tak silné volební a programové téma, že by mohlo oslovit všechny generace pracovně aktivního věku a myslím si, že je akceptovatelné voliči celého politického spektra. No, doufám, že se toho nakonec neujme Andrej Babiš a pěti týdenní dovolenou nezrealizuje on. Vlastně se divím, že ho ta myšlenka doposud nenapadla, když mu a tomu jeho hnutí teď začíná téct do bot. Koneckonců i Romanem Onderkou navrhovaná progresivní daň a také speciální bankovní daň mají svůj smysl v programu tradiční levicové strany podobného charakteru a historie. Naopak ke zrušení tzv. celoživotního hypotékového otroctví jsem poněkud skeptický a nedovedu si představit, co tím sociální demokraté myslí a jak to chtějí prosadit.

„Koupě bytu stojí jedenáct ročních příjmů,“ řekl na sjezdu Michal Šmarda a zdůraznil poté, že je třeba skoncovat s celoživotním hypotékovým otroctvím, zjistil jsem v článku ze sobotní Idnes. Chtěl bych k tomu podotknout, že se mně na této kritizované skutečnosti nezdá nic neobvyklého, neboť je srovnatelná se situací ve Francii, kde jsou ceny nemovitostí a platy sice asi o něco větší než u nás, ale koupě bytu stojí také minimálně jedenáct ročních příjmů a hypotéka se splácí dvacet let i více, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.

Další z cest, která skutečně stojí za zvážení a kterou by se mohla dát sociální demokracie nejen u nás, ale i celkově v Evropě, je posun k fašistické doktríně a k posílení korporativismu. Diskuzi o tomto posunu se na levici jistým způsobem pokoušejí nastolit pánové Jan Keller s Petrem Drulákem, i když to nazývají jinak (konzervativní socialismus), čemuž se samozřejmě nedivím. Italský fašismus, pokud se oprostíme od negativních nálepek, které jsou na něj z různých důvodů nalepeny, měl a dodnes má jisté racionální jádro, které stojí za zmínku, a navíc se různým způsobem realizuje nejen u nás (tripartita, Lékařská komora, existence různých forem zaměstnaneckého práva na část zisku společnosti, různé podoby finanční akciové spoluúčasti zaměstnanců typu zaměstnanecké participace a podobně), ale i mnohem výrazněji třeba v Rakousku, což jsem popsal tady a tady.

Uvědomuji si však, že pojem fašismus je zcela nesprávně používán ať již novináři, představiteli akademického a universitního prostředí, či politiky a podobně, kteří o jeho podstatě vlastně nic netuší a jen dokola opakují zaběhlé mýty a klišé, proto asi bude nutné vymyslet nějakou jinou pojmovou výhybku typu Cikán-Rom, homosexuál-smíšek (gay), AstraZeneca-Vaxzevria a podobně, jak se o to vlastně patrně snaží výše zmínění pánové Drulák s Kellerem.

Bylo by také vhodné, aby se Mussolinim zrealizovaný korporativismus, jehož podstatou je jakási třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem a zároveň ochrana národní ekonomiky před nadnárodními korporacemi a globálním kapitálem, nezaměňoval s korporatokracií, tedy s jakousi formou srůstání nadnárodní korporace se státem a se snahou oné korporace převzít vládu do svých rukou, což se svým způsobem děje třeba u nás, i když ústavní systém to naštěstí zvládá, ústavní pojistky doposud fungují a parlamentní stranická demokracie našeho typu doposud úspěšně přetrvává.

Podle březnového průzkumu agentury Kantar se opět ukazuje, že pozice Pirátů na špici peletonu není náhodná, nicméně vzhledem k článku, jenž jsem právě dopsal, mne zaujala úplně jiná skutečnost. Jestli se tato tendence k tendencím ukáže vývojově přesná, tak političtí liliputi jako Přísaha a Trikolóra brzy rozválcují ČSSD. To by bylo skutečně pikantní.

Sputnik a v USA nasyslená AstraZeneca

Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Je pravdou, že USA již Evropě několikrát pomohly a to jak vojensky, tak i ekonomicky. Doposud jsem si myslel, že mezi Evropou a Spojenými státy existuje jakési více než jen standartní strategické partnerství a i když se začíná pár desítek let oslabovat a americké zájmy se přesouvají spíše směrem k asijskému kontinentu, nenapadlo by mne, že se ke svým spojencům zachovají Američané podobným způsobem, jak tomu bylo při žádosti o zapůjčení části jejich strategických zásob vakcíny AstraZeneca. Jejich chování je navíc o to podivnější, že použití této vakcíny na území USA vlastně ani není schválené a nakoupené strategické zásoby jen leží ladem.

„Americká administrativa Joea Bidena odmítla výslovný požadavek šéfky Evropské komise, aby byla „přebytečná“ AstraZeneca poslána strádajícím státům EU. Podle deníku The New York Times se tak stalo i přesto, že Washington své zásoby britsko-švédského přípravku nejspíš vůbec neupotřebí,“ píše se mimo jiné v článku z Lidových novin. Což tedy znamená, že Američané mají nasyslené zásoby vakcíny, která navíc v USA není schválena k použití, ale z nějakých mně nepochopitelných důvodů se o ni odmítají podělit s evropskými spojenci, kteří ji momentálně velmi potřebují. Ano, je to samozřejmě jejich věc, stejně jako je chybou Evropské unie, že nereagovala rychleji. Na druhé straně to umožňuje realisticky posoudit smysl celého euroatlantického partnerství v celé své nahotě a v mysli zákonitě vyvstávají otázky o tom, jestli neslouží pouze k prosazování amerických zájmů.

Má vůbec euroatlantické partnerství ještě nějaký smysl? Samozřejmě, že má, Spojené státy americké doufám i nadále zůstanou zásadním strategickým spojencem Evropy, Evropa by se však podle mne již konečně měla osamostatnit a postarat se sama o sebe a to nejen vznikem společné evropské obranné síly, ale zejména utvořením Spojených států evropských se vším všudy na svém kontinentě. Mám tím samozřejmě na mysli vznik evropské federace a dokonání cesty ke státnosti Evropské unie. Vzhledem k brexitu a odchodu největší brzdy evropského federatismu z Unie by vznik nějakého tvrdého federativního jádra se šesti, osmi zeměmi s podobnou ekonomikou a srovnatelným sociálním státem neměl být podle mne problém.

Vedle nejrůznějších potíží, které jsou od začátku spojené s britsko-švédskou vakcínou AstraZeneca, se v médiích často probírá vakcína ruského původu Sputnik. Myslím si, že v momentě, kdy je nutné vytvořit jak očkováním, tak promořením obyvatelstva co největší imunitu proti pandemii, kvůli které momentálně žijeme v diktaturách národního státu, by měly jít nějaké zbytečné ideologické předsudky stranou a mělo by se vděčně sáhnout po jakékoliv pomocné ruce. Vykašlali se na nás Američané, co se dá dělat, pokud se ukáže, že je ruská vakcína solidní, mělo by se podle mne co nejdříve začít s její výrobou a distribucí v Evropě.

Napadlo mne při tom ještě, že všechny ty delikátní problémy kolem vakcíny AstraZeneca jsou vlastně jakousi karmickou vazbou, která ji dohnala za to, jak Britové úspěšně ošidili Evropskou unii v honbě za co nejrychlejší vakcinací obyvatel Velké Británie. Prostě něco o těch Božích mlýnech, však to znáte. Myslím si totiž, že důvěra v britskou vakcínu utrpěla opravdu vážně a že nebude vůbec jednoduché ji nějakým způsobem opět získat. Tyto věci totiž fungují na jiných základech, než jsou přesné vědecké analýzy, či doporučení státních a nadstátních úřednických organizací. Žijí si svým vlastním životem, což je v dnešní době globálních sociálních sítí mnohonásobně umocněno.

Pokud vás oslovují konspirační teorie a myslíte si, že celá ta pandemie je vytvořena uměle s jistým cílem, je britský seriál Utopia z roků 2013 a 2014 rozhodně pro vás, jedná se navíc o slušnou pakárnu. Když jsme již u těch seriálů, tak o postapokalyptickém světě po virové pandemii zase vypráví strhující ruský seriál „K jezeru“, jenž je k vidění na platformě Netflix. Ruské filmy a seriály z poslední doby vůbec nejsou špatné a mohou se stát náhradou za masivní gendrovou a woke propagandu ze současné americké produkce, pokud jí tedy již máte plné zuby a tak. O tom ale někdy jindy.

Víte, kde podle World Happines Report stále ještě žijí nejšťastnější lidé na světě? No, to musí být jasné úplně každému. Přece hlavně v matičce národů EU dobrotivé. A víte, že se ČR umístila o čtyři místa lépe než Francie? Tímto ze západního kouta o něco rozšířené novodobé Sacrum Imperium Romanum blahopřeji svým spoluobčanům. Jen tak dále, nemáme se za co stydět.

Pirátská levicová kalamita

V úvodu bych chtěl podotknout, že nejsem voličem levice a tedy ani Pirátské strany, vlastně jsem byl věrným sympatizantem pravolevé ODS, což poslední dobou poněkud skončilo. Momentálně netuším, koho budu volit a jako jediná možnost se mně zatím rýsují konzervativní a proevropští lidovci, což je vzhledem k mému keltskému pohanství a nepříliš nadšenému vztahu ke všem třem abrahamovským náboženským proudům (judaismus, křesťanství, islám) toho jejich biblického Boha docela nadělení.

Se sílící pozicí Pirátské strany v průzkumech veřejného mínění se stále více objevují obavy z její levicovosti, z jakéhosi levicového progresivismu a já nevím čeho ještě, obavy okořeněné strachem o příští podobu naší státnosti. Ač je volit nemíním, považuji tyto obavy za přehnané. Náš systém, jenž v podstatě takřka neumožňuje jiný způsob vlády než koaliční, se vlastně v novodobé historii vyznačuje tím, že buď vládla levice, tedy sociální demokracie, nebo „pravice“ v obětí s levicí, no a tedy tím, že pojmy pravice a levice jsou naprosto vyčpělé a v dnešní době již vůbec nic neznamenají.

Proti jakémusi pirátskému levicovému nebezpečí se začal poslední dobou vymezovat i Václav Klaus, jenž míní, pokud se nenaskytne jiná možnost, v nejhorším založit nějakou novou pravicovou politickou stranu a vstoupit do jejího čela. Na celé této skutečnosti je pikantní, že tím jaksi docela zřetelně naznačil, co si myslí o síle a možnostech Trikolóry, politického hnutí jeho syna, které tímto vlastně odepsal, no a potom i to, čím byla a je charakteristická jeho reálná politika. Celá ta destrukce pravo-levého dělení naší politické scény a tím i zničení tradičního konceptu čitelných a jasně definovatelných politických stran totiž začala oposmlouvou a pomyslným vládním objetím Václava Klause s Milošem Zemanem, pokračovala koaličními vládami sociálních demokratů Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka s lidovci a Unií svobody, Topolánkovou vládou ODS se Zelenými a lidovci, aby se přes překlenovací úřednickou Fischerovu vládu dostala k moci koalice ODS, Top 09 a věcí veřejných Petra Nečase, jež byla po jeho demisi nahrazena vládou úřednickou jmenovanou prezidentem Zemanem až do doby, kdy otěže moci převzal Bohuslav Sobotka ve spojení s lidovci a ANO a posléze Andrej Babiš sám se svou stranou a poté se sociálními demokraty s podporou komunistů, prapodivnému spolku, kterému se podařilo zarazit historicky největší skokový zásek do státního rozpočtu naší země a naprosto suverénně obrovským způsobem překonat všechny ostatní borce v této vskutku levicové sportovní disciplíně. O chřipkové diktatuře národního státu, kterou k tomu ještě vyhlásili, ani nemluvím, je to opravdu škoda slov.

Připadá mně docela úsměvné, že největší pravicovou vládou, dalo by se říct, u nás vlastně od pravo-levé oposmlouvy byla vláda Petra Nečase a Miroslava Kalouska, vláda tzv. Kalúsika šetřivého, jak ji nostalgicky nazývá náš pan premiér, která vyvolala mocnou demonstraci zdivočelých odborářů zaplnivších Václavské náměstí a poté, co si dal prezident Zeman za cíl, že ji zničí, k tomu nakonec i došlo způsobem hodným nějaké banánové republiky. V zájmu objektivity je třeba podotknout, že na pádu této vlády se kupodivu velkou měrou podepsalo i jakési těžko definovatelné a patrně nesmírně mocné a lidskými možnostmi nekontrolovatelné katolické pudové harašení, nebo tak něco.

Co tedy dodat k tomu údajnému pirátskému nebezpečí? Asi jen to, že se podle mne nestane nic převratného a pokud bude Ivan Bartoš jmenován a schválen premiérem, náš systém si s tím jako obvykle poradí, neboť to nikterak nevybočuje z již klasických vládních levých, nebo „pravo“- levých modelů, které jsou na naší politické scéně od pádu komunismu pravidlem. Jsem přesvědčen o tom, že se koaliční vláda Pirátů nebude nijak zásadně lišit od vlády Zemana s Klausem, Topolánka s Bursíkem, či Babiše s Hamáčkem a Filipem. Bude to prostě jen další česká klasika. Piráti třeba nakonec s SPD dokonce i vytvoří nějakou novodobou oposmlouvu, kdo ví…

Pro trochu té radosti a do skoku bujarého po těch všech „chmurách“ přidávám na závěr svižnou funky pecku od jižanských The Cadillac Three, je tak trochu i vzpomínkou na staré dobré Talking Heads:

Migrace, Babiš kontra Bartoš

„Za prvé budeme mít tady migranty, které oni by chtěli. To vidíme v západní Evropě, co se děje. Já jsem byl vždycky proti migraci a s Viktorem Orbánem jsme prosadili zrušení kvót,“ pravil Andrej Babiš vzhledem k tomu, že volby se blíží a Piráti dotahují ANO. Premiér pak ještě dodal, že Piráty řídí Evropský parlament, jsou extrémně levicovou stranou patřící k zeleným fanatikům a chtějí zničit hospodářství a průmysl. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, to dá rozum, no a šéf Pirátů Ivan Bartoš na to mezi jiným opáčil, že se jedná o lživé a zkratkovité útoky a dodal ještě: “ Zvláštní, když toto říká bývalý člen KSČ a agent StB, který této zemi již čtvrtým rokem vládne s podporou KSČM. A který bohužel za poslední měsíce dohnal tuto zemi do opětovného lockdownu, nejvyššího počtu nakažených a stamiliardových dluhů.“

Myslím si, že se jedná zatím jen o takové oťukávání před hlavním kláním, přičemž je jasné, že stejně jako voličům Andreje Babiše nevadí jeho komunistická a STB minulost, tak voličům Pirátů je zase jedno, že se jedná tak trochu o Antifa stranu, která má blízko k zelené rakovině lidstva a není vůči migraci z Afriky stejně vyhrocená jako třeba Adolf Hitler v dnes již klasickém díle Mein Kampf. Jsem toho názoru, že boj o nerozhodné voliče se bude lámat hlavně na tom, jakým způsobem se nakonec vláda a její premiér vyrovnají s chřipkovou kalamitou a kvůli ní vyhlášené diktatuře národního státu, přičemž doposud to není, ruku na srdce, žádná sláva, ale spíše neřízený chaos a bezkoncepční zmatek. Nicméně do voleb je ještě času dost a nic není ztraceno.

Co se týče vztahu obou politiků k Evropské unii, tak ten je více méně obdobný, neboť Andrej Babiš je na EU a dotacích pro nadnárodní korporaci jeho manželky existenčně závislý, Piráti jsou zase stejně jako já zastánci nějaké formy Spojených států evropských. Premiér sice před svými voliči občas trochu nespokojeně brblá na Brusel jakýsi, ale reálně se jedná jen o opatrné pokusy o mírný pokrok v mezích zákona, nic převratného to není.

Migrace, kterou Andrej Babiš straší voliče, je samozřejmě důležité politické téma. Vzhledem k tomu, že jsem sám kdysi emigroval z totalitního komunistického Československa, nemohu mít k tomuto tématu objektivní nadhled, sám jsem kdysi získal politický azyl a jsem za to Francii dodnes vděčný. Dostal jsem se tak do země, která má díky své geografické poloze jinou historii než má rodná vlast, jež je uzavřená uvnitř evropského kontinentu, do země, která měla kolonie a má vzhledem k tomu mnohem pestřejší složení obyvatelstva než státní celky jako Česká republika. Ve Francii reálně existuje ono slavné multikulturní prostředí s oním u nás tak pomlouvaným etnickým mixem, vzhledem k jakobínskému centralismu francouzského státu je však postavené na odlišném modelu než v anglosaském světě, což je možné vidět na mnoha příkladech, jako je třeba nošení muslimských šátků ve škole a v prostorech francouzské republiky a mnohem benevolentnější přístup k této skutečnosti v anglo-americkém prostředí.

Na multietnický kotlík jsem si tady zvykl a nevadí mně, má své výhody i nevýhody, přijal jsem ho jako zdejší realitu, kterou stejně nemohu nijak ovlivnit, no a nijak podrobně nezkoumám jeho vývoj, nekladu si otázky o jeho smysluplnosti, prostě jsem se s ním sžil a je nedílnou součástí světa, jenž mne obklopuje. Nijak mne to nedráždí. Uvědomuji si, že státy střední a východní Evropy mají jinou historii a jsou etnicky o něco homogennější, chápu obavy svých spoluobčanů z neznáma, lidé u nás doposud nejsou dlouhodobě zvyklí na soužití s odlišnými etniky a rozumím tomu, že si v globálně mediálním světě nepřejí mít doma stejné problémy jako je mají u sousedů a jak je znají z televize, internetových médií a společenských sítí. Chápu, že jejich obavy vedou k odmítání migrace z Afriky a z Blízkého Východu. Západní a střední s východní Evropu prošly po druhé světové válce jiným vývojem, západ byl ušetřen komunistické ideologie a na ni navazující totalitní diktatury, oba dva geopolitické prostory jsou někde jinde a nemíním tím jen ekonomiku. I rozšíření Evropské unie směrem na východ bylo podle mne unáhlené a svým způsobem škodí procesu evropské federace, což je ale jiné téma.

Pohled na migraci má své extrémy a něco mezi tím, mezi extrémy patří na jedné straně Hitlerův Mein Kampf, na druhé straně například britské hnutí Noborder Network, lidské pašeráctví, kterého se účastní neziskové organizace ve Středozemním moři, nebo humanistický výrok německé kancléřky: „Wir schaffen das (zvládneme to).“ Angela Merkel vzhledem ke své křesťanské výchově reagovala na tehdejší opravdu závažný problém a otevřela hranice Německa pro zhruba milion migrantů, kteří se již nacházeli v Maďarsku, Rakousku a jiných státech Evropské unie. Němci to i přes problémy, jež podobně masové přijetí obyvatelstva sebou přináší, skutečně zvládli, za což si zaslouží obdiv. Jsem ale toho názoru, že tímto způsobem nadále postupovat nejde.

Adolf Hitler svou vizi tehdejšího stavu migrace ve Francii zase popsal způsobem, jenž následně uvedu. Uvědomuji si, že se jedná o velmi nekorektní pohled na svět, jenž je v dnešní době postaven proti zákonu, z výchovných a studijních důvodů si ho však dovoluji citovat, neboť mám pocit, že se v různých obměnách bohužel objevuje až dodnes, přičemž v originálu použitý výraz pro Afričana, jenž má v dnešní době rasistický kontext, jsem nepoužil a nahradil jsem ho termínem černoch:

Ten lid, jenž upadá stále více na úroveň černochů, svou podporou Židů, jejichž cílem je světová nadvláda, vydává slepě do nebezpečí existenci bílé rasy v Evropě. Neboť kontaminace vyprovokovaná přílivem černošské krve k Rýnu do centra Evropy dobře odpovídá jak na žízeň po sadistické a perverzní pomstě vrozeného nepřítele našeho lidu, tak chladnému židovskému kalkulu, jenž v ní vidí prostředek k zahájení rasového míšení evropského kontinentu přímo v jeho centru a jenž má za cíl položení základů jeho vlastní nadvlády infikováním bílé rasy krví lidské spodiny.“

Adolf Hitler, Mein Kampf, Nouvelles Éditions Latines, str. 621

O něco méně extrémnější kritiku emigračního procesu ve Francii dobře popisuje článek „Muslimové nás kolonizu“ v Idnes pana premiéra a říkám si, jestli také vzhledem ke svému načasování není součástí vypuklé volební kampaně. Článek stojí za přečtení i z toho důvodu, že oproti jiným textům z našich médií a blogosféry reálně popisuje politickou situaci ve Francii a také skutečnost, že levice, která v posledních prezidentských volbách volila z donucení Macrona (její kandidáti se nedostali do druhého kola), ho již patrně volit nebude, neboť je pro ni pravicovým prezidentem bohatých a kapitálu. Očekává se tedy mnohem těsnější souboj mezi ním a Marine Le Pen, jež se posunula do středu a velmi obrousila kontroverzní hrany politiky a to i vůči Evropské unii, kterými byl lepenismus do jejího příchodu charakteristický.

Na závěr bych chtěl dodat, že migrace je samozřejmě citlivé společenské a politické téma, na které podle mne neexistuje nějaké jednoduché černobílé řešení. Není podle mne rozumné ani stavět neprostupné ploty a uzavírat se před světem, ani zrušit hranice a otevřít se komukoliv. Ten vhodný a všeobecně akceptovatelný kompromis se stále hledá a vyvíjí se, co se týče mne, jsem trpělivý a věřím tomu, že sociální smír zůstane v Evropě nadále zachován a žádné občanské války mezi různými nepřátelskými etniky v nějaké blízké budoucnosti nevypuknou.

Něco tu vázne

Brzy uplyne rok od vyhlášení totální diktatury národního státu ve Francii, jejíž hard verze trvala takřka deset týdnů a jejíž „lehčí“ verze přetrvává až dodnes. Pro zajímavost zopakuji, že se občané ocitli v domácím vězení a celá země se uzavřela, ekonomika se kromě obchodů s jídlem zastavila, fungovaly jen základní služby jako zdravotnictví, policie a armáda. Trvalé bydliště bylo možné opustit jen jednou denně na hodinu v okruhu jednoho kilometru a to s řádně vyplněným papírem, jenž obsahoval jméno, příjmení, datum narození, adresu bydliště, jeden z povolených důvodů opuštění bydliště, datum a podpis. Bylo to skutečně drsné a velmi špatně jsem to snášel.

Pomohlo to něčemu? Těžko říct. Možná díky tomu nebyl zahlcen zdravotnický systém, ten by ale možná nebyl zahlcen ani bez podobně tvrdého opatření. S nevolí musím konstatovat, že po roce jsme zhruba ve stejném stavu a virus si patrně dělá, co chce, navzdory všem vládním snahám o jeho oslabení. Má z toho našeho marného a chaotického třeštění neskutečnou srandu, mutuje do nových a nových tvarů a má před námi neustále náskok, ať se již vlády a nejrůznější odborníci snaží, jak jen mohou. Poslední zásek se mu podařil, když se v USA zkřížily dvě varianty koronaviru v nový hybrid, na který patrně nebude působit dosavadní očkování. Absurdní drama spěje ke svému vrcholu.

Roční bilance je vskutku neslavná. Dovolená je zrušená a opět zrušená, zákaz vycházení platí od šesti večer do šesti ráno, pracuji, vykonávám základní fyzické potřeby, prostě jen přežívám, tím to zhruba končí. Jedinou intelektuální útěchou v tom marasmu jsou pro mě knihy a muzika, ke které jsem se po více než dvaceti letech vrátil. Docela mne to pohltilo a začal jsem si v kuchyni zařizovat takové malé home studio, prostě se snažím nějak trávit volný čas, aby mně z toho definitivně nebouchlo v bedně. K ničemu to nevede, je to jen taková jiná forma mandaly z písku, ale dělá mně to dobře a pomáhá mně to psychicky zvládnout celou tu diktaturu. Zjistil jsem, že se technika za těch skoro třicet let, co jsem s tím sekl, zase o kus posunula kupředu. Nahrát celkem slušné demo v kuchyni jde dnes mnohem jednodušeji a levněji. S opravdovým nahrávacím studiem se to samozřejmě nedá srovnávat, to je úplně jiná liga, ale díky počítači, pár programům a několika nepříliš drahým doplňkům jde nahrát kvalitativně docela akceptovatelná věc, jež se dá v pohodě poslouchat v telefonu i na počítači.

Zrovna jsem udělal první nášleh takového jednoho starého dark folk blues, které vlastně hraji v nějakých podobách už asi od svých osmnácti let. Budu na tom ještě pracovat, přidám nástroje, vokály, lépe to proaranžuji a podobně. Zrovna tato věc je nahraná jen programem Audacity, který je zadarmo. Teď jsem si zrovna pořídil něco lepšího, Samplitude Music Studio od firmy Magix, vyčlenil jsem v kuchyni jeden počítač jenom na muziku a home studio, no a možnosti se rozšiřují. Co se týče kvality nahrávky, není to žádný zázrak, ale ani žádná hrůza, řekl bych. No, však se podívejte, jsem si k tomu nasadil roušku, abych vás nenakazil, nebo co.

Ale vraťme se k aktualitám. Václav Klaus se uzdravil z covidu a jsem opravdu rád, že je v pořádku. Nejsem sice nějakým jeho politickým fanouškem, ale nikomu nepřeji nic zlého. Navíc jsme v případě podle mne opravdu zbytečně hysterické situace kolem té chřipky na stejné lodi a i mně se od začátku zdají všechna vládní opatření současných evropských diktatur národního státu velmi přehnaná. Svoboda, kterou mně diktátoři národního státu měsíc po měsíci utahují, mně stále více chybí a myslím si, že nejsem sám.

Něco tu vázne.

Quod licet Iovi, non licet bovi

Z celého srdce přijímám motto: „Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně“; a velice rád bych viděl jeho rychlé a systematické uvádění v život. Dovedeno do důsledků, vede nás toto motto k ponaučení dalšímu, kterého jsem též zastáncem: „Nejlepší je taková vláda, která nevládne vůbec“, a až na to bude lidstvo připraveno, bude toto vláda, kterou si zvolí.

Těmito větami začal kdysi Henry David Thoreau svůj legendární esej „Občanská neposlušnost“ a mne při tom napadá, že projevy zdivočelého kontinentálního juspozitivismu, které vedou k legislativní smršti a k tomu, že obrazně musíme mít i zákon na to, jak vypustit větry, jsou větší chorobou naší evropské civilizace než nějaká virová nákaza. Je mně mnohem bližší anglosaský přístup k právu a zároveň ke svobodě individua, no a výrazný rozdíl mezi oběma právními kulturami, tedy juspozitivismem a jusnaturalismem, je podle mne i jedním z hlavních důvodů, proč bylo přijetí Velké Británie do Evropské unie velkou strategickou chybou.

Ta byla naštěstí shodou nejrůznějších okolností konečně napravena a smluvní vztahy mezi kontinentem a ostrovy se opět dostaly do přirozeného stavu věcí. Z tohoto pohledu nechápu, proč onen nový pandemický zákon svým hlasováním podpořila i naše údajná prý pravice, když dosavadní institut nouzového stavu a možnost dohledu nad jeho ústavním fungováním poslanci ve Sněmovně byly podle mne naprosto dostačující. Vlastně je mně to jasné, na evropském kontinentu prostě musíme mít na všechno nějakou právní normu, jsme totiž asi přesvědčeni o tom, že by jinak nic nefungovalo a občan by byl naprosto ztracen. Anglosaský svět má zase jiné nedostatky a to, co se na Evropu valí z jeho gendrově a cancel culture revolučních univerzit, také není zrovna to pravé, co bych si přál vidět kolem sebe.

Co je dovoleno Iovovi, není dovoleno volovi, praví známý bonmot, no a já mám již nějakou dobu pocit, že se velmi přesně vztahuje na konání naší vlády a různých vysokých státních úředníků a politiků. Něco nařídit a zakázat ostatním je velmi jednoduché, horší je však, když se tomu musí podřídit i onen hlasatel společenského dobra. Šťouravé hyeny novinářské si navíc nedají pokoj a v honu za mrzký peníz a pomíjející slávu každé kázání vody a pití vína rychle vyčmuchají a zveřejní, aby se občan mohl naštvat ještě více a uvědomil si, jak si z něho „vrchnost“ dělá legraci. A že takových příhod bylo.

Zatímco policie beranidlem vniká na párty, kde si mladí přišli zatančit, a rozhání sáňkující děti na Petříně, různí papaláši si chodí na soukromé oslavy, na fotbal do VIP zóny, paří v „zavřených“ restauracích jakoby nic a přestože všem doporučují, aby zůstali o dovolené doma, odjedou si s manželkou někde k moři. Abych se přiznal, mám toho všeho již opravdu dost a je smutné, že se v názoru na celou tu maškarádu u nás shodnu jen s národovci typu SPD a Trikolóry, které prostě z jiných důvodů nijak nemusím. Tak jsem alespoň oprášil basu s kytarou a nahrál jsem v kuchyni na počítač krátký protestsong, ve kterém jsem to všechno shrnul. V podcast éře jsem tak vytvořil jakýsi songcast, jdu s dobou.

Začíná se u nás objevovat názor, že by pomohl tvrdý lockdown na několik týdnů, i známý věštec a apokalyptik Jaroslav Flegr o tom nedávno hovořil na CNN. Nicméně třeba ve Francii byl tvrdý lockdown takřka deset týdnů, celá ekonomika se zastavila, všechno bylo zavřené kromě obchodů s jídlem, občané byli přinuceni zůstat v domácím vězení, které mohli opustit jednou denně na hodinu v okruhu jednoho kilometru kolem domu a na nezbytně nutné nákupy potravin s vyplněnou bumážkou (adresa, jméno, příjmení, datum narození, datum a přesný čas opuštění bytu, důvod opuštění bytu….). No a nic se nezměnilo.

Samozřejmě, že klesl počet nakažených a na měsíc a půl se propagace viru zastavila, jenže pak se to zase rozjelo a ani o rok později není nijak vyhráno. Momentálně je denně přes dvacet tisíc nakažených a zákaz vycházení po šesté hodině večerní. Mám prostě pocit, že si virus navzdory všem vládním snahám a veškerému utahování osobních svobod dělá, co ho právě napadne. Nevím, jak z toho ven a řekl bych, že jediné, co by možná mohlo pomoci, je opakující se masivní očkování každých několik měsíců po sobě (možná i několikrát za rok) proti novým mutacím viru těch, kteří si to přejí. Nebo nějaký účinný lék, na kterém se odborné kruhy shodnou, tedy lépe řečeno, který bude natolik lukrativní, že se na něm bude dát vydělat obrovský peníz, no a až bude volně dostupný na trhu. Do té doby tak asi leda můžeme čekat na nějaký zázrak a na skutečnost, že se virus najednou sám zničehonic vytratí.

I to se může stát.

Tisíce hadrových Američanů

Při sledování filmových šotů a fotografií z inaugurace nového amerického prezidenta a dění, které posléze následovalo, prý rozličné blouznivce okamžitě napadlo několik do očí bijících polopravd a mýtů, jež se s urputností jim vlastní snaží šířit do všech stran světových za pomocí nejrůznějších konspiračních kanálů. Zabarikádované město v obležení vojenské armádní techniky a dvaceti pěti tisíc ozbrojených vojáků utábořených v Kapitolu a jeho okolí. To je vlastně také hlavní dojem, jenž z místa akce dobře popisuje v článku na Lidovkách velvyslanec Hynek Kmoníček:

„Byla jiná a na fotografiích z toho příliš neuvidíte, protože organizátoři si dali záležet, aby vizuálně vypadala skoro jako ty předešlé. Centrální ulice Washingtonu byla ale naprosto neprodyšně uzavřena dvěma liniemi plotů, vjezdy z bočních ulic zablokovány těžkými sypači naloženými pískem a jediným člověkem bez uniformy, kterého jsem cestou z ministerstva zahraničí na Kapitol zahlédl, byl naprosto překvapený bezdomovec, který se probudil v nesprávný čas na nesprávném místě pohledem na asi 30 ozbrojenců.“

Nejednalo se v žádném případě o obavy, abych to vysvětlil a uvedl na pravou míru, vůbec nešlo o projev slabosti a strachu, jak se někteří manipulátoři a zaprodanci cizích žoldů potměšile naznačiti snaží, ale o rozhodnost a připravenost bránit výdobytky pokroku, svobody a demokracie. Přejeme si snad, aby bílá lumpenproletářská lůza opět rabovala obchody, zapalovala auta při zuřivých urban guerillách a tímto nečistou skvrnu, černé „A“ v kruhu, na tento velký den americké státnosti z hlubin svých nečistých útrob nenávistně vydávila? Samozřejmě, že nepřejeme.

Ještě lepší a mnohem komičtější prý byly ty vyrovnané řady sto devadesáti tisíců hadrových Američanů, které tam v bezvětří splihle stály, aby vizuálně nahradily ty lidi, co se jich demokratická věrchuška prý tak bojí, píše zase „ironicky“ jakýsi „vtipálek“ sebestředný. Elita modrých údajně natvrdo ukázala, jak reálné je rozdělení USA a jak odhodlání příznivců Trumpa pro boj za jejich vizi země a svobody bere vážně, můžeme zase najít na dalších konspiračních webech a jiných alternativních zdrojích lžinenávistné propagandy.

Již starý čínský mistr Lao-ć v Tao te ťingu přece píše: „Třicet loukotí spojených v jedno, dává kolo, leč nic mezi nimi tvoří použitelnost vozu.“ Každý inteligentní občan USA přece musí vidět, že to lidské „nic“, které hustě zaplňovalo park National Mall mezi Bílým domem a budovou Kongresu, je ona použitelnost celého státního aparátu a vůbec není důležité, jestli tam reálně nějací lidé byli, nebo nebyli. Klidně si tu tlačenici, tu namačkanou hlavu na hlavě, ty miliony nadšených Američanů každý může virtuálně představit.

Moudrý vládce, jímž Joe Biden bezesporu je, zůstává nad věcí, chápe věčnost a všeobsáhlost, no a zároveň je nestranný a nezaujatý. Jeho srdce je natolik všeobsahující, že samo o sobě dokáže pojmout srdce všech občanů federace. Je jako nebesa, či země a tvorstvo je pro něj tolik, co slaměný (obětní) pes, jak Lao-ć přesně a srozumitelně popisuje v kapitole páté svého díla, jako matka příroda je k humanitě indeferentní. Jak vynikající zpodobnění oné staré čínské moudrosti, jaký nevšední alegorismus se autorům inauguračního obřadu tentokrát s desítkami tisíců vlajek podařil, opařen úžasem na to mlčky hledím a exploze nadšení blankytně modrého mou lebku nesmírnou rychlostí zcela při tom vyplňuje.

Záběry hromady ozbrojených vojáků v Kapitolu prý zase dětinským posměváčkům připomínaly scény z vojenského puče někde v banánové republice a v Africe si z toho dělali legraci. Mně je však naopak jasné, že tentokrát to státní složky mínily vážně a připravily se i na ty nejděsivější varianty, nenechaly Kapitol na pospas rabující chátře jako liknavý prezident odcházející. Inaugurace proběhla důstojně, úspěšně a bez jakéhokoliv zádrhelu, což nakonec určitě všichni přátelé USA, mezi které se počítám i já, přivítali s úlevou.

Je nutné si také na závěr uvědomit, jak zákeřného nepřítele modrá vlna v těchto volbách porazila. Zlosynný křivák Trump zinscenoval ďábelsky machiavelistický plán proti silám dobra a pokroku, to i u nás v matičce národů EU dobrotivé vidí každý. I když měl neustálé nutkání a dělal vše s pochmurným cílem, aby vypukla třetí světová katastrofa, schválně ji nakonec navzdory své zločinecké podstatě nerozpoutal. Ten vychytralý potměšilec ve své zákeřnosti dokonce nevyvolal ani jednu válku, ani nějakou maličkou a bezvýznamnou, hajzlík jeden záludný. Jak lstivě proradné, správná slova zcela zaskočen nalézti dodnes nedokáži. Na tak očividné výrony absolutní poťouchlosti se nesmí zapomenout.

„Co tím vůbec sledoval,“ ptám se, „fašista jeden zákeřný.“ Čím více nad tím přemýšlím, tím více mne jím zosobněné Zlo naplňuje hrůzou bez hranic. „Jestli se nakonec Klausův vizionář Petr Hájek ve své knize nespletl a Satanovi nesloužil Havel pekelník, nýbrž Trump,“ říkám si udiveně přemítaje o všech možných variantách oné v historii lidstva doposud nevídané léčky.

God Bless America!

America United

Donald Trump měl podle mne obrovské štěstí a s ním vlastně celé USA. Je docela obdivuhodné, že to jeho přilévání benzínu do ohně dopadlo ještě tak mírně, policistům v Kapitolu neruply nervy, nedošlo ke skutečnému masakru a nikdo navíc ještě k tomu všemu nerozbil bustu Václava Havla. Tím se dostávám k podstatě celé skutečnosti. Ti lidé tam neměli co dělat, to za prvé, Trump blokoval žádosti o použití Národní gardy na obranu Kapitolu a později navečer společně se zákazem vycházení byla do Washingtonu poslána až na příkaz viceprezidenta, to za druhé. Za třetí, no a to je hlavní, je opravdu smutné, že si v USA nedokáží zorganizovat volby způsobem, jenž by nevzbuzoval tolik pochybností a dopadá to pak jako v nějaké banánové republice.

Číňan s Rusem musí smíchy padat pod stůl…

Nebyl jsem velkým příznivcem toho našeho Doníka a od začátku jeho vlády jsem doufal, že svým vskutku novátorským přístupem k diplomacii nevyvolá světový válečný konflikt. Kupodivu jako jeden z mála posledních amerických prezidentů nejen že nerozpoutal žádnou válku, ale zasadil se i o snížení napětí na Blízkém Východě (Abraham Accords, důležité téma, ke ke kterému se ještě vrátím někdy příště) a o zpevnění nové geopolitické osy mezi Izraelem, USA a několika arabskými státy, čímž oslabil mocenskou osu turecko-íránskou a svým způsobem i Saudskou Arábii. Při té příležitosti je zajímavé sledovat jistý názorový obrat tureckého prezidenta, jeho současný příklon k Evropské unii a snahu o urovnání konfliktních vztahů. Turecko se začíná nabízet jako možná náhrada za údajné prázdno vzniklé po odchodu Velké Británie, což sice rozhodně stojí za zmínku, avšak vzhledem k jeho současné podobě to asi není tak úplně žádoucí.

Donaldu Trumpovi se dokonce dařilo i na poli domácí ekonomiky, což bohužel zpustošila krize způsobená pandemií koronaviru. Musím nakonec uznat, že jeho mandát neproběhl zase tak špatně a je vlastně škoda, že si to zkazil osudnou politickou chybou v jeho závěru. Dobrá stránka celého toho jeho maléru je v tom, že se v krystalické čistotě ukázala obrovská moc soustředěná v rukou několika majitelů internetových nadnárodních korporací, kteří amerického prezidenta prostě ze dne na den odstavili od jeho dosavadních komunikačních zdrojů, což je něco doposud nevídaného a hodno náležité pozornosti.

Ale obraťme stránku, blíží se inaugurace nového prezidenta a nastoupí nová exekutiva. Co se týče centristy Joe Bidena, nemám žádné velké obavy z jeho vize zahraniční politiky. Již mnohokrát ukázal, že je mužem smíru a konsensuální politiky, s trochou štěstí by se mohla obnovit jednání o volném obchodu mezi USA a EU, která zamrzla i kvůli Trumpovu státnímu protekcionismu. O jeho víceprezidentce tak dobré mínění nemám a doufám tedy, že mu bude sloužit zdraví během celého čtyřletého mandátu.

Docela mne také při té příležitosti zaujalo zjištění, že američtí demokraté mají slušně vyvinutý smysl pro absurdní humor, klobouk dolů. Inaugurace prezidenta bude v Bílém domě obklíčeném armádou provedena pod heslem spojená Amerika a vzhledem k tomu, že se ve Washingtonu utábořilo více vojáků, než mají USA v Afganistánu a Iráku, očekává se v ten den asi i útok ruské Vagnerovy armády na Kapitol, nebo událost podobného významu, jak to tak vypadá. No, hlavně, že bude ta Amerika spojená a zazpívá jí při tom popová dračice Lady Gaga, k čemuž USA v den inaugurace a i do další budoucnosti přeji hodně štěstí.

Hamplův Club Zabudnutých Slávuóv

Nad prachem dávných věků pokrytou a dodnes nepřekonanou metaforou apokryfní vpravdě takřka biblickou a úpěnlivě varující před rozpuštěním národa našeho coby kostky cukru v čaji nestora zapadlých českých národovců Václava Klause, prezidenta bývalého našeho národem milovaného, se podoben mocnému řevu bájných reků odkudsi z hlubin hory posvátné Velký Blaník až k samotné klenbě nebeské nese onen děsivý lví výron hrdelní, ta grandiózní a vesmírné veškerenstvo pronikající expanze symbolickými metaforami těhotná a do pláště v barvách národních hrdým vzdorem oděna.

Z hlubin pod horou posvátnou, kde dodnes magickou mocí ve spánek ponořeni jsou a na probuzení oživle zelenajícím doposud suchým blanickým dubem a též patronem českým rytíři ve věčný spánek ponořeni stále marně čekají, patronem českým, jenž v reálné politice byl vyznavačem nadřazenosti Svaté říše římské meč v ruce třímav s přilbicí, jíž otec bohů Odin z Valhally k věčně zelenému Yggdrasillu připoutaný až dodnes symbolicky zdobí, na své svaté hlavě pevně naraženou.

„Dočkají se dnes, kdy konečně dopis českých vlastenců členům a vedení SPD a Trikolóry od Petra Hampla a jeho přátel v podzemní říši stínů spícím zrakem s nelíčeným zájmem a budícím se nadšením zcela jistě pročítají?“ ptám se zvědavě.

Ve hře je totiž mnohem více než jen volební výsledky obou subjektů. Pokud by se k moci dostal tzv. demoblok vedený Piráty, byly by brzy zničeny nejen poslední zbytky naší státní suverenity, ale ohrožena by byla samotná existence našeho národa a státu. Jednou z cest, jak tomuto neblahému vývoji předejít, je dle našeho názoru dohoda obou vlasteneckých hnutí na společné kandidátce.

Jako voliči obou vlasteneckých hnutí se již nechceme rozhodovat komu dát přednost. Jsme přesvědčeni, že pokud by šla obě hnutí do podzimních voleb proti sobě, přineslo by to oslabení národních sil v české Sněmovně, které by se mohlo stát pro osvobození národa na delší dobu osudným,“ píše se s takřka hmatatelnou nadějí zhmotnělou v textu dopisu českých vlastenců, jejichž archaický boj za národní obrození české tak nějak v době dnešní v celé své komplexnosti nechápu, jeho smysl mně uniká a dokonce si myslím, že čačtí národovci naši jaksi již dobu národně obrozeneckou tak trochu zaspali války již dávno minulé umanutě dodnes bojujíce.

K čemu dnes ještě vlastně slouží v krvi válek utopená a v revolučním kvasu století devatenáctého vzešlá idea národního státu, tedy kolektivistická jakobínská ideologie, jež byla podrobena zdrcující kritice velikány klasického liberalismu jako jsou bezesporu Ludwig von Mises a F.A.Hayek? Proč politicky vytahovat něco, co je navíc doposud skvělou i když dnes již zastaralou Lisabonskou smlouvou zaručeno?

Obecná ustanovení, článek 3a

2. Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“

Republikánský a liberálně demokratický universalismus, jehož je matička národů EU dobrotivá na nezastavitelné cestě k evropské federaci jakýmsi poetickým ztělesněním, navíc považuji za mnohem reálnější ideál, než je poněkud zastaralá a podle mne dokonce slepá ulička lidské evoluce, čímž na mysli samozřejmě mám tzv. národní stát.

Hlasem chvějivým otázky však přece jen před sebe do prostoru kladu nedočkavě odpovědi stále nenalézaje: „Jak Klausův autentický Čech s Klausovým Čechem neautentickým v politický spolek vstoupiti může, když minulost nedávná již národům českým, moravským a slezským názorně ukázala, že jest toho zcela nemožno, krleš,“ vpravdě hovořím ruku na srdci položenu obřadním způsobem ve stínu lípy v zimě bezlisté pod lehce poletujícími vločkami sněhovými při tom maje.

Též mně při tom rozjímání bohulibém myslí zčistajasna tane, jak Jaroslav Žák ve své Bohatýrské trilogii onen věčný politický boj trampů (dnes Pirátů), paďourů (ANOnistů) a zabudnutých Slávuóv (současných národovců) skutečně nadčasově popsal.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být, musím nutkání neodolatelnému podlehnouti a tuto strofu tajemnou prozřetelností jakousi zákonitě nucen na rozloučenou nevyhnutelně napsat, Moravus ego natione, lingua Bohemus, povoláním teolog jako učitel národů Komenský však doposud nejsa i když v emigraci dlouhodobé jako on nalézavší se, opustíš-li mne nezemřeš amen, nebo co.

Brexit z francouzské strany

Úvodem bych chtěl připomenout, že od začátku patřím mezi velké zastánce brexitu i když z jiných důvodů než naši národovci. Vstup Británie do vznikající Evropské unie byl podle mne obrovskou strategickou chybou, neboť Britové jsou z mnoha důvodů neslučitelní s procesem zákonitého vytváření evropské kontinentální federace. Své argumenty jsem kdysi vyložil ve článku „Brexit, naděje pro EU“ a skládám tímto poklonu vizionáři de Gaullovi, jenž smysl přijetí Britů do evropského federativního projektu analyzoval naprosto přesně.

Nijak mne proto nepřekvapilo, že podobnou argumentaci pro televizní kanál Sky News použil i jeden z hlavních strůjců brexitu Nigel Farage, podle něhož má Británie kulturně mnohem blíže k mnoha částem anglicky mluvícího světa než ke kontinentální Evropě a vůbec nesouhlasí s tím, že by Británie měla jak kulturně, tak i v jiných oblastech blízko k Evropě. “That’s one of the reasons, in the end, we voted for Brexit (je to nakonec i jeden z důvodů, proč jsme hlasovali pro brexit),“ podotkl k tomu ještě.

K brexitu naštěstí skutečně došlo a strategická chyba byla konečně napravena. Ba co víc, obě dvě strany po dlouhých jednáních nakonec našly společnou cestu a dokázaly se dohodnout na vzájemné smlouvě, což umožňuje mnohem plynulejší a kontrolovanější změnu dosavadní situace a zároveň nezpůsobí chaotický šok, jehož předehru jsme v Británii mohli vidět před několika dny v souvislosti se sanitární krizí kolem mutace coronaviru do nové podoby.

Ponechám-li stranou euforické projevy britského premiéra Johnsona, jehož role ve smluvní realizaci brexitu byla klíčová, či zklamaná očekávání britských rybářů (Johnson obětoval rybářský průmysl kvůli smlouvě s EU) a finančníků z londýnské City (není to tak, jak jsme chtěli, přiznal Johnson), pokusím se na různé aspekty oné vzájemné smlouvy podívat bez zbytečných emocí. Myslím si, že žádná ze smluvních stran nemůže konečný stav posuzovat jako nějakou svou jednoznačnou výhru, neboť vzájemným kompromisem obě dvě nadnárodní soustátí něco získají a něco ztratí. Hlavní výhrou toho čtyři a půl roku trvajícího procesu je již skutečnost, že nějaká smlouva byla uzavřena a že se na kontinentě konečně můžeme věnovat důležitějším a aktuálnějším agendám.

Brexit je rozhodnutí na základě víry ke lžím a zároveň projektem proti historickému očekávání, je špatný pro ekonomii a zároveň nositelem nových nesouladů. Zejména Britové, ale i Evropané, neskončili s platbou za jeho cenu,“ píše se poněkud posmutněle až defétisticky ve dnešním úvodníku deníku Le Monde, aby autor v závěru textu přešel přece jen k myšlenkám o mnoho vyváženějším.

Rádio Europe 1 nabídlo zajímavější rozhovor s vládním zmocněncem pro EU C.Beaunem, jenž v hrubých rysech nastínil, jak dohodu vnímá francouzský vládní politik, čehož si všimli i v britském deníku The Independent, ve kterém byla část rozhovoru citována v textu „France says UK will be subject to most export rules in the world.“

C.Beaune mimo jiné řekl, že se zejména jedná o dobrou smlouvu pro obě strany, i když byla podle něj mnohem důležitější pro budoucnost Velké Británie. Zdůraznil při tom, že EU, jejíž trh je osmkrát větší než trh britský, potřebovala mnohem méně vzájemnou smlouvu než Britové, pro které má podle něj smlouva vitální důležitost. V tomto bodě nesouhlasí s M.Barnierem, jenž smlouvu považuje za lose-lose, tedy za oboustrannou prohru.

Za žádný britský průmyslový, či potravinářský produkt, jenž se dostane od prvního ledna na evropský trh, se sice nebude platit clo, ale každý musí splňovat veškeré EU normy,“ ujistil posluchače rádia francouzský vládní zmocněnec pro EU. „Bude navíc kontrolován našimi celníky a veterináři, k čemuž je připraveno tisíc tři sta nových zaměstnanců na hranicích,“dodal, „žádná jiná země na světě nepodléhá tolika vývozním regulacím při exportu do EU jako Velká Británie, což byla podmínka, bez které nebyl možný vstup na náš trh.“

Podobné změny ovšem čekají i na každý produkt z EU, jenž zamíří do Velké Británie, jak se píše v deníku Le Figaro v článku o přípravách francouzských firem na brexit. Každý export do Británie bude muset být povinně zdokumentován a kontrolován na celním úřadu v místě expedice, v oblasti opuštění celního teritoria a v britském celním úřadu na území Velké Británie. Podniky se budou muset znovu informovat o stavu komerčních smluv s jejich obchodními partnery v Británii, aby si ujasnily, kdo a jakým způsobem nese finanční a právní zodpovědnost za přepravované zboží, bude také nutné vyjednat nové smlouvy s přepravci, což samozřejmě zatíží jak administrativu, tak i konečnou cenu přepravovaného zboží.

Text z média Franceinfo zase vysvětluje, proč je smlouva důležitá a z jakého důvodu je spíše výhodná pro francouzskou ekonomiku. Francie vyváží do Británie mnohem více, než z ní dováží, jde hlavně o potravinářské zboží v hodnotě zhruba dvanáct miliard € ročně, Francie je zároveň bránou Británie do Evropy a proudí skrze ni osmdesát procent britského exportu do Evropy, což obě dvě země prostě nutí k přátelským obchodním vztahům.

Oboustranným podpisem této smlouvy, čímž se článek přiblíží ke svému konci, Evropská unie nabízí Velké Británii doposud nevídaný vstup na svůj vnitřní trh se čtyři sta padesáti miliony konzumentů a to bez kvót a celních poplatků, smlouva se týká jak oblasti zboží, tak i služeb, letecké a pozemní dopravy, sociálního pojištění, spolupráce ve zdravotnictví a v pořádkových službách, přičemž ji doprovází striktní podmínky a to jak v doméně ochrany životního prostředí, pracovního a fiskálního práva kvůli zamezení dumpingu, nezapomnělo se ani na garance týkající se státních subvencí.

Velká Británie zůstává ve všech důležitých oblastech zásadním strategickým spojencem Evropské unie, což je podle mne žádoucí a správné, brexit na tom nic podstatného nezměnil. Velmi pochybuji o tom, že by odchod Británie z EU nějakým zásadním způsobem mohl ovlivnit ekonomický vývoj obou velmocí, i když si myslím, že onen návrat do přirozeného stavu věcí bude po nějakých možných počátečních komplikacích z dlouhodobého hlediska prospěšný oběma nadnárodním státním celkům. Brexit vnímám jako důležitý moment ve složité stavbě příští podoby naší společné evropské státnosti a zároveň jako skvělý impulz k jejímu opětnému nastartování, ta největší překážka evropské federace právě Evropskou unii konečně dobrovolně opustila.

Výlet do francouzských médií zakončím optimističtější myšlenkou autora úvodníku z deníku Le Monde, jehož smutným povzdechem jsem dnes začal: Je třeba si přát, aby EU osvobozená od síly nehybnosti a opozice, kterou zosobňoval Londýn, dokázala využít tohoto nového uspořádání k umocnění své soudružnosti a k posílení svého vlivu ve světě. Brexit v plném světle ukázal, jakou sílu může mít dvacet sedmička, pokud zůstane jednotná.“

Rozjímání postslunovratní

Primátor Hřib je velkou nadějí ČR nejen v boji proti chřipce, jak to tak vypadá. Na pátém stupni je index PES ve všech krajích s výjimkou Prahy, píše se v tisku. Možná brzy přejde bosou nohou hladinu vltavskou pod mostem císaře česko-německého Karla IV. Svaté říše římské, hosana, toho slavného zárodku matičky národů EU dobrotivé, jejíž sláva konjunkce Jupiteru a Saturnu coby hvězdy betlémské se dotýká na věky věkův amen. Jednou generace příští s úctou budou hledět na jeho ošoupaný sandál z hlubin skrýše pražské radnice archeology vyhrabaný jako dnes na ten rezavý hřebík Židy neuznaného mesiáše ukřižovaného, jářku, nebo co, jinak to nevidím, skol.

Hodný Macron Milosrdný I. nakonec vytáhl pomyslný špunt z tunelu podmořského a nejen naši lidé s vagínou, či penisem s náklaďáky přepravními se s mírem na duši domů k prostřenému stolu svátků slunovratních navrátiti mohli děti své radostně a s láskou obejmouti, svého partnerského rodiče jedna, či dvě něžně políbiti, no a do toho všeho ještě smlouva o volném obchodu mezi matičkou národů EU dobrotivou a Velkou Británií byla jakýmsi zázrakem podobna mocnému blesku z nebe azurového ve sluneční záři rychlostí světla k zemi klesajícím na den štědrý oběma smluvními stranami odsouhlasena k radosti a úlevě všeobecné, neboť jakákoliv smlouva je podle mne rozhodně lepší než vstup do úplného neznáma. Nejvíce si určitě oddechli úředníci a státní zaměstnanci na obou stranách kanálu, pro které se noční můra prvního ledna hard brexitového a s ním spojeného obrovského pracovního svištění změnila v obvyklé a takřka poklidné státně zaměstnanecké „lenošení“.

V dávných dobách za tatíčka národa Havla Václava, kdy byla zima ještě zimou a v prosinci teplota na Moravě občas spadla i na mrazivých mínus třicet stupňů, se odkudsi z mlhy neprostupné, snad temným demiurgem stvořeni, vynořili ti dva věrozvěsti centrismu reálného, pravoleví žongléři vykutálení, no a i ze čtyř ročních období se nakonec stala oposmlouva, jak to tak vypadá, což musím chvějícím se hlasem pln emocí podotknout déšť za oknem v době vánoční protknut melancholií jako již obvykle pozorovav vesele bzučícím komárem v kuchyni radostně poletujícím bezradně při tom neslavném přemítání tak jaksi doprovázen.

Stejně jako skotská premiérka Nicola Sturgeon, napadá mne jsa v tom bohulibém dumání ponořen, zřetelně vyslovila touhu s brexitem nespokojených Skotů po nezávislém evropském národu, tak i já se ptám, kdy konečně Evropané procitnou z poblouznění těmi semitskými kulty ze stejného biblického zdroje vzešlými, z nichž jeden je sice co se týče počtu příznivců nepatrný, druhý však dodnes Evropu svírá, zatímco třetí ho nezadržitelně vytlačuje, kdy konečně odloží odkudsi z Blízkého Východu exportované orientální myšlenky a tradice a navrátí se ke svým údajně pohanským kořenům keltským, románským, slovanským, vikingským, řeckým, germánským, prostě k našim kořenům evropským, z nichž byla vytvářena naše evropská podstata.

Vyspi se s Coronou

Má oblíbená pohanská kapela Heilung dělá sbírku na výrobu nového trička „Vyspi se s Coronou“. Je to přeloženo diplomaticky a politicky korektně, jak si to žádá doba postliberální (myšleno ve smyslu liberalismu klasického), neboť liberální cenzura nejen na netu je bdělá a nespí (ta liberální v novodobém smyslu anglo-saském, jak se to do Evropy valí z USA). Tričko, které má být k dispozici někdy začátkem příštího roku, si ale neobjednám, není to můj styl. Nejraději ze všeho mám jednobarevné kusy oblečení bez jakýchkoliv obrázků a nápisů, čehož se kromě několika výjimek držím dodnes. Napadlo mne však, že by bylo docela povedené, kdyby si ho na sebe nasoukali všichni vážení členové Institutu Václava Klause i s jejich ještě váženějším předsedou, vyfotili se společně a fotografii někde uveřejnili.

Když jsem již zabrousil do temného hájemství covidového, musím se zastavit nad současnou mutací onoho viru v Británii. Britové, jak všichni víte, se stali prvními pokusnými králíky a je na nich testována účinnost a bezpečnost neobvyklou rychlostí vytvořených vakcín. „Na výkalem politého při defekaci inkontinentní i záchod spadne,“ jak se říká poněkud brutálněji a méně škrobeně nejen na Zlínsku. Je opravdu neuvěřitelné, jak se jim koncem roku hromadí všechny možné maléry a jak je to navíc načasované, aby měli v nejkratším možném časovém období co nejvíce nepříjemností. Udiveně při tom pozoruji bezproblémový růst čínské ekonomiky a jejich nulu, či pár nakažených denně, no a začínám si klást nejrůznější otázky. Není se čemu divit, řekl bych.

Z dálky to poněkud chaotické dění za kanálem „nestranně“ pozoruji a začíná mně být Britů, na které se v současnosti ze všech stran všechno sype, vlastně i tak trochu líto. Podle toho, co jsem se dočetl, totiž doposud není jisté, jestli budou mít nové mutace vliv na účinnost vakcíny, jak tomu je u mutací viru chřipkových (zhruba na každou mutaci je třeba vyvinout nový typ vakcíny), nebo nebudou. Do toho všeho ještě vpadl masivní sobotní nával do obchodů a rychlá migrace obyvatelstva z míst, kde bude od neděle tvrdší karanténa, desítky kilometrů dlouhé fronty na dálnici směrem k Doveru kvůli blížícímu se brexitu a podobně. No, pevně doufám, že to všechno dobře dopadne stejně jako třeba příští světový šampionát pro Noel Jameta, mnohonásobného mistra světa v prasečím chrochtání:

Blíží se čas vánoční, jenž je slaven nejen příznivci oficiálně neuznaného a Izajášem předpověděného mesiáše z rodu Davidova, ale i potomky kultů pohanských, mezi které patřím i já. Při té příležitosti si dovolím přeložit několik slov pojednávajících o severském mýtu stromu světa, tedy o bájném Yggdrasil, jehož mocný kmen proniká všemi devíti světy a tři mohutné kořeny prorůstají až k pramenům osudu, moudrosti a pramenu ledově zimní říše, ze kterého vyvěrají všechny řeky na povrchu zemském:

Vím, kde jasan jména Yggdrasil vznosný a svatý stojí bělostným bahnem skrápěn.

Z něj kapky rosy do údolí se snáší.

Stále zelený mocně ční nad pramenem Urd.

(Nová Edda, kapitola 16, L‘Edda, recits de mythologie nordique, Snorri Sturluson, Gallimard, 1999, str. 49)

Zároveň se ke konci chýlí i tento rok převratný, jenž by se asi dal jedním slovem charakterizovat jako „chřipečka“, rok poznamenaný diktaturami národního státu a státní mocí různě použitým stupněm omezení základních občanských svobod za účelem konání dobra, no a blíží se rok nový, rok volební, jenž se zatím rýsuje stejně nepředvídatelně a jenž možná od základu pozmění dosavadní víceméně stabilní politicku mapu v naší zemi. Ale to vše se zatím skrývá ve zrakem neproniknutelných dálavách. Mnohem bližší a celkem jistější významná událost je kromě již konečně definitivního lednového brexitu vydání další desky od pohanské Wardruny. Jmenuje se Kvitravn a jistě nemusím dodávat, že jsem si ji již na Amazon zaplatil a objednal. Tady máte ukázku, čímž se s vámi pro dnešek loučím a přeji všem pěkné prožití svátků vánočních:

Zelená revoluce progresivistického konzervatismu

Jsem poněkud zklamán, neboť matička národů EU dobrotivá, vlast má milovaná, je jen slabým odvarem progresivistického konzervatismu britského a jeho Green Industrial Revolution. Na tomto poli je třeba ještě přidat, jářku, nebo co, nebo nás brexitklauni při léčení nemocné planety Země nechají daleko v závěsu. No a to by bylo, přiznejme si chlapsky a bez jakýchkoliv vytáček, skutečně velmi ostudné. Je to po vynikající právní úpravě, jež byla po přijetí v parlamentu nedávno podepsána britskou královnou, další významný krok k navrácení skutečné a naprosto opodstatněné suverenity národů parlamentní monarchie britské.

Tento tak zvaný Immigration Act se konečně definitivním způsobem vypořádal s nežádoucí migrací chudých slovanských darebáků ze špinavého východu a vůbec z celé Evropy typu polský instalatér a podobný český kujón kradoucí autentickým Britům nejen práci a coby pijavice jakási nenasytná soustavně likvidující štědrý britský sociální stát (jeden z významných propagandistických důvodů brexitu). Skončila tak doufám i mediálně nepříliš vděčná taktika legitimně zděšených Britů beztrestně odstraňujících tyto nevítané parazitní prvky z východu Evropy řetězem z kola a podobně.

Premiér Johnson plánuje oproti evropským docela nadějným padesáti pěti procentům v porovnání s rokem 1990 zcela bezkonkurenční britské zrušení uhlíkových emisí o celých fantastických šedesát osm procent za deset let, přičemž k tomu ještě jako bonus přidá zákaz prodeje aut na spalovací motor od roku 2030 a vytvoří dvě stě padesát tisíc zelených pracovních míst. Celá Evropská komise, Evropská rada a poslanci Evropského parlamentu se určitě studem propadají před ambiciózním britským plánem a já pln obdivu freneticky tleskám a pozitivní emocí naplněn slova neschopen do výše jak postavičky s pogo stickem s vysokou frekvencí vyskakuji hlavou do stropu bez přestání nepříjemně narážeje.

Revoluce a pokrok se zastavit nedají, což je přirozeně jasné každému správnému konzervativci. Nejsem sice zelený a ani jiný revolucionář a tedy ani konzervativec, ale s jistým smutkem v duši musím jako zastánce progresivní evoluce uznat, že konzervativci jsou dnes vlastně ještě větší nadějí naší umírající planety než tzv. progresivističtí neomarxisté a jejich bratranci levicoví liberálové, přičemž my, tradiční liberálové, jsme již druhem naprosto zpátečnickým k jistému zániku bez debat odsouzeným a vlastně zcela odepsaným. To je vskutku nepovedená taškařice, řekl bych, ale kdo se má v tom anglosaském světě poslední dobou vyznat.

Plán vlády na Green Industrial Revolution sestává z deseti bodů a byl dokonce pozitivně přijat i důležitými nevládními organizacemi jako například Greenpeace. Rebbeca Newsom, britská šéfka Greenpeace, ho nazvala velkým krokem vpřed k řešení klimatické nouze. V plánu mne mimo jiné zaujal akcent na jadernou energetiku. Británie ji stejně jako Francie oproti Rakousku a Německu nemíní opustit. Při této příležitosti bych se rád zmínil o ujistění francouzského prezidenta při proslovu o stavbě nové letadlové lodi na jaderný pohon: „Jádro zůstane základním kamenem naší strategické autonomie.“

Více informací o zelené průmyslové britské konzervativní revoluci získáte při sledování úžasného vládního videa kabinetu premiéra Johnsona: „Jejich shrnutí vytváří globální model pro řešení klimatické změny,“ je mimo jiné řečeno s nadějí a optimismem v závěru klipu. Pro případné zájemce přidávám i krátké shrnutí základní zelené konzervativní strategie. Je sice v angličtině, ale v dnešní době má již skoro každý přístup k nějakému typu funkčního mobilního překladače. Příjemné čtení.

Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna britský konzervatismus bude jednou v rukou pevně třímat otěže nějaké revoluce, a na tuto překvapivou skutečnost si ještě nějakou dobu budu muset asi zvykat. Spontánní řád lidské interakce a jeho lidským mozkem nepostihnutelná evoluce je vskutku nevídaný smíšek, dovolím si dodat na závěr.

Nahradí neziskovky vládu?

V postdemokratické diktatuře trojnárodního státu česko-moravsko-slezského typu vystupuje do popředí zajímavý aspekt doposud nevídaného politického boje, je jím mediálně-politický vlivový souboj dvou antagonistických tzv. neziskovek, přičemž jedna z nich je napojena na vládu, respektive na Ministerstvo zdravotnictví, no a zákonitě propaguje vládní opatření, ta druhá je spojena s osobou našeho bývalého prezidenta Václava Klause a brojí proti nepřiměřenému omezování osobních svobod občanů. Bude zajímavé sledovat, jestli tyto nikým nevolené nestátní organizace časem nahradí exekutivní činnost vlády, či dokonce samotný parlament, nebo se jen stanou jakýmsi dalším pilířem nově vznikající stranicko-NGO-parlamentní-občansko společenské-demokracie. Jisté pokusy o podobný čtvrtý pilíř demokracie měli za Bursíka v politickém programu Zelení, ale pak to vypustili. Je skutečně pikantní, že podobné myšlenkově politické proudy se v dnešní pohnuté době zosobňují právě v osobě Václava Klause a skrze jeho NGO-IVK.

Docela mne také překvapila skutečnost, že i někteří největší Klausovi ikonodulové stojí najednou na opačné straně pomyslné barikády. Ale to je již jen nepatrný závěrečný detail sloužící k jistému pobavení všech, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají a nějakým způsobem se k údajnému havlismu a tak zvanému klausiánství kvalifikovaným způsobem různého stupně vyjadřují.

Když jsem tak během víkendu pozoroval hemžení obyvatelstva v noční Praze, na fotkách a videu spařil zaplněné Staroměstské náměstí svobodomyslnými lidmi bez roušek a dočetl jsem se v neděli dopoledne o zvýšení PSA chřipkového na čtvrtý stupeň pohotovosti , uvědomil jsem si, že se možná doktor beranidlo Blatný, toho času ministr zdravotnictví, brunátně natolik rozčílí, že vyvine tlak na příslušné instituce, povolá armádu do zbraně a pošle tanky na Prahu. Ještě, že doposud nevznikl ten jeho totalitní super úřad na hygienu, jak si ho pan ministr narýsoval a předložil poslancům ke schválení ve Sněmovně a jak ho podle něj u nás každý nutně potřebuje. Ať je již ten lidsko-právní aktivista Václav Klaus s tou jeho neziskovkou jakýkoliv, začínám o něj mít přece jen jisté obavy a doufám, že ještě ke všemu nakonec neskončí v Daliborce, nebo tak někde.

Ve zrychleném a takřka revolučním ideologickém kvasu, jenž je tak příznačný pro dramatickou epochu začátku nového tisíciletí, za zvýšenou pozornost vedle našeho boje o čtvrtý pilíř demokracie a jeho občansko-společenský charakter podle mne stojí i spektakulární vývoj britského progresivního konzervatismu, jenž odpojením se od Evropské unie a parlamentního klubu konzervativního parlamentu evropského doživotním europoslancem Zahradilem coby brzdou pokroku vedeným, rozepjal své pomyslné perutě mohutné a vzepjal se k letu do neskutečných výšin.

Green Industrial Revolution (Zelená industriální revoluce), tak a nijak méně vznosně se jmenuje nový plán britské vlády z podzimu tohoto roku, jehož desítka bodů charakteru zásadního podrobně rozebírá způsob a zároveň cestu, na které se Velká Británie zařadí mezi hlavní ekologické mocnosti v lítém zápasu proti šílenou rychlostí řítící se hrozbě globálního oteplování a jež má do desíti let vytvořit dvě stě padesát tisíc zelených pracovních míst. Do této progresivní linie se dá zařadit i poslední rozhodnutí britského premiéra Johnsona ze začátku prosince. Británie podle něj do roku 2030 sníží oproti roku 1990 o šedesát osm procent emise uhlíku (předešlý plán počítal s padesáti tří procentním snížením), čímž se chce stát velmocí s nejrychlejší redukcí uhlíkových emisí na světě. Přeji Britům mnoho vynikajících úspěchů v plnění tohoto úžasného progresivního rozhodnutí.

God Save the Queen

Demisi pro ředitele Frontexu!

Fabrice Legeri, ředitel Frontexu (evropská pohraniční agentura, která má chránit vnější hranice EU), byl pozván kvůli nedodržování námořního práva a Všeobecné deklarace lidských práv na kobereček v EU parlamentu a byl během interpelací zorganizovanými Výborem Evropského parlamentu pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci grilován poslanci z Progresivní aliance socialistů a demokratů a poslanci z frakce Obnova Evropy, ve které jsou i poslanci za ANO.

Důvodem sporu je na jedné straně údajné vracení lodí s migranty na moři mezi Řeckem a Tureckem do Turecka, na straně druhé je humanitárními organizacemi jako například italská Mediterannea Frontex nařčen z toho, že od začátku roku bylo kvůli němu odchyceno a deportováno zpět do Libye přes jedenáct tisíc migrantů, mužů, žen a dětí, kteří údajně měli právo na politický azyl v Evropě.

Socialistickým poslancům nestačí dosavadní výsledky interpelací a někteří stejně jako humanitární organizace žádají ředitelovu demisi. Jednalo se mimo jiné o situace, které způsobili turečtí pohraničníci, když vypustili jako nátlakovou pohrůžku na EU lodě s migranty směrem k Řecku a snažili se komplikovat jak loděmi, tak vojenskými letadly práci Frontexu. Poslanci zároveň obviňují řeckou pohraniční stráž a řecké vedení Frontexu z toho, že porušují základní lidská práva, což dokazují videozáznamy ze střelby gumových projektilů na čluny s migranty a z vytváření velkých vln, které je mají odradit k další cestě na evropskou pevninu a podobně. Řecké pohraniční stráži v jejich nelehkém úkolu momentálně pomáhá zhruba šest set zaměstnanců Frontexu.

Německý Spiegel a americký New York Times z podobných incidentů pořídili reportáže a vyvolali skandál, jenž doputoval skrze evropskou komisařku pro migraci až do Evropského parlamentu, kde se to právě v těchto dnech řeší. Podle výše uvedených poslanců se jedná o ilegální jednání a migranti neměli být vraceni a směrováni zpět k Turecku, měl jim být umožněn přístup do Evropy. Můžete se podívat na jedny z těch záběrů, které dokumentují tzv. pushback vykonávaný zaměstnanci Frontexu.

Kladu si nejrůznější otázky typu, o co jim vlastně jde a jak si představují ochranu vnějších hranic EU? Stejným způsobem se během interpelací bránil i Fabrice Legeri, jenž nakonec vznesl požadavek, aby dostal přesné instrukce, jak mají jemu podřízené jednotky jednat v podobných situacích. Nespokojení europoslanci jako třeba holandská centristická poslankyně Sophia In’t Veld, nebo slovinská sociální demokratka Tanja Fajon požadují, aby se údajné protiprávní konání Frontexu podrobilo vyšetřování, někteří z nich si přejí, aby ředitel Frontexu rezignoval na svou funkci.

Co k tomu říct? Sám jsem bývalý emigrant a po odchodu z komunistické totality jsem byl a jsem dodnes Francii vděčný za to, že se mne ujala, dala mně politický azyl a vytvořila mně podmínky a možnosti k tomu, abych se mohl začlenit do její společnosti a tak mohl pracovat a žít normální život v normálním světě jako každý běžný Francouz. Právě z tohoto důvodu se o této problematice nerad vyjadřuji, prošel jsem podobným úskalím a zcela chápu, že politický azyl je důležité právo. Rozhodně nechci, aby si někdo myslel, že se snažím zpochybnit jeho univerzální platnost a legitimitu.

Jen mám prostě pocit, že velká skupina z celkové množiny současných migrantů do Evropy neodchází z politických důvodů, ale jen z důvodů ekonomických, a že kolem toho všeho existuje lukrativní byznys, na kterém bohatnou pašeráci s lidmi a jehož se z různých důvodů účastní i nejrůznější evropské neziskové a humanitární organizace. Jako občan Evropské unie a příznivec vzniku evropské federace si zároveň uvědomuji nutnost existence vnější evropské hranice a její ochrany, její maximální možné neprostupnosti. Ochrana vlastních hranic je přece jeden ze základních atributů každého státu, či soustátí. Od poslanců Evropského parlamentu tedy očekávám, že budou existenci a akce evropské pohraniční agentury bránit a ne že ji budou sabotovat a komplikovat, jak se tomu právě děje.

Video, které letos dal Frontex k dispozici a které bylo nafilmováno za pomocí dronu, ukazuje, jak pašeráci s lidmi v současnosti postupují. Bylo pořízeno zhruba sto kilometrů od italského ostrova Lampedusa a tři sta kilometrů od města Tripolis v Libyi. Rybářská loď za sebou táhne prázdnou loďku a když se dostatečně přiblíží k italské hranici, zastaví a dojde k tomu, co již určitě znáte z tohoto pár měsíců starého videa. Opuštěné migranty v nebezpečí na přeplněné loďce uprostřed moře pak „zachrání“ italská pobřežní stráž, nebo loď nějaké neziskové humanitární organizace. Napadá mne při tom, jestli celá ta akce v Evropském parlamentu není jakási forma pomsty Frontexu za to, že se snaží vykonávat svou činnost a zároveň svým způsobem boří mýty o skvělých humanitárních neziskovkách a doufám, že ředitel Frontexu tyto nepříjemnosti ustojí, pravomoci Frontexu budou rozšířeny a počet evropských pohraničníků se výrazně navýší.

Pes-řetěz-bouda, poučení z krizového vývoje

Stejně jak dříve divoký a svobodou oplývající pes zdomácněl, zpohodlněl a řetězem byl k boudě za kus řízku páníčkem připoután, tak i homo covidiens se z nitra Afriky na pouť širým světem vydal, žvýkačku, atomový reaktor a mobilní telefon při tom bloumání po povrchu zemském vymyslel, aby nakonec v karanténě strachem z viru jakéhosi, jenž vlastně nikde není, vystrašeně se schovával hygienickou vložku zadarmo pro matku samoživitelku netrpělivě očekávaje.

Při plném vědomí skutečnosti výše popsané se musím slavnostně zeptat hlasem pevným a skrze každou buňku vtíravou vibrací pronikajícím. A jak ta naše parlamentní opozice hodlá tu vládu nadnárodní korporace Agrofert porazit, když za rok na podzim si ministr Hamáček opět natáhne vypranou červenou mikinu, přijde čtvrtá, nebo již šestá vlna chřipková a všichni budou zase v karanténě? To mne tedy opravdu zajímá, toto. No a abych se přiznal, moc velké šance jí v tom podzimním lítém klání volebním stejně nedávám. Vždyť již možná ani ty volby nebudou a postdemokratická diktatura národního státu přetrvá na věky věkův amen a nikdy jinak.

Nemohu se zbavit tísnivého pocitu, že novodobí diktátoři národního státu již podle mne vymysleli léčku, jak té chřipky využít k prodloužení chřipkové totality až do aleluja, no a momentálně ji již jen pečlivě propracovávají, aby se co nejlépe přizpůsobila tomu, či onomu národnímu koloritu, těm, či oněm národním vlastnostem a vůbec těm národním zájmům různorodým, jak je to teď v módě v tom všeobecném národním vzepětí proti globalismu všelikému. Je to tak prosté, že se opravdu divím, že to někoho nenapadlo již dávno.

Utáhne se opasek za účelem záchrany tisíců mrtvých, po nějaké době se opasek na předem pečlivě vypočítanou dobu povolí, aby se občan-ovce mohl na chvíli nadechnout a v radostném vzepětí naběhl do nějakého techtle-mechtle klubu a podobně na divoký swinger mejdan s jedním brčkem. No a chřipka se opět rozšíří populací. Ale ne příliš, celý ten vývoj je třeba pečlivě sledovat (tato fáze u nás bohužel ještě není technicky dořešená do konce, viz ne zrovna fungující trasování za pomocí tzv. e-roušky a vrozená nedůvěřivost lidu vesnického, který houfně nezvedá telefon sveřepé dobro konajícím hygienikům). Nutnou podmínkou pro zdařilou a precizně fungující rotaci podobnou skvělému výrobku německého automobilového průmyslu typu Mercedes z dob, kdy Německo ještě bylo tím opravdovým Německem bez východňárů a podobně, je rozšíření chřipky zhruba do té míry, aby to ještě mohl zvládnout komplexní zdravotnický systém.

Právě v tomto okamžiku se všude do masmédií vypustí profesor Flegr, kartářky, tvůrci ranních horoskopů a další temní apokalyptici, mediální prostor se zahltí masivním výronem těžké chmury, vytvoří se obří strachové tsunami a opasek může být opět utažen až do té doby, kdy počet nakažených opět klesne zhruba na předem vypočítanou míru. A je to, pomyslný motor je nakopnut a vrní pořád dokola jako karmické kolo osudu. Tato pečlivě vypracovaná strategie je navíc korunována vděčností vystrašeného obyvatelstva za starostlivou státní ochranu a naprostou absencí kyprého kvasu revolučního pobouřené části občanstva. Pár věčných nespokojenců a neustálých šťouralů, jako jsou Martin Mařák s Václavem Klausem, se vždycky najde, nicméně se jedná o marginální a statisticky zcela zanedbatelnou menšinu.

No, není to dokonalé, co říkáte?

Co se týče voleb, tak bude asi nezbytné něco náhradního vymyslet. Ten švindl s občanem přece jen asi nemůže být tak okatý, aby si toho hned všiml a řekl si, že z něho někdo dělá tak trochu idiota. Bude patrně nějakou dobu nutné, aby se zachovalo jakési zdání, že demokratický proces nepřerostl v něco úplně jiného. Pečlivý pozorovatel mezinárodně politického hemžení již ovšem ví, že existuje revoluční a v USA vyzkoušená cesta, která je funkční a navíc naprosto bez problémů umožňuje dosažení žádoucího výsledku. Jak již jistě víte, vše pokrokové v dnešní době přichází z USA a z anglosaského světa, no a jak již přirozeně tušíte, tou převratnou cestou mám na mysli korespondenční hlasování. Kruh se tím uzavřel.

Vítejte v novém Dreamland věku.